„Promiň, že jsem tě musel opustit,“ omlouval se Bryce, „ ale i když už je Malcolm zpátky, je tu pořád dost práce.“ Postavil se vedle Silase, který připravoval koně na cestu zpět do města. „Už odjíždíš?“

„Ještě mám chvilku čas,“ usmál se Lovec.

„Nechci tě zdržovat.“

„No, nějakou dobu se tu zase neukážu, takže…“

„Děje se snad něco?“

„Jen se snažím nevzbuzovat příliš podezření,“ uklidnil ho Silas. „Navíc teď bude v Lashertu sváteční slavnost. Stráže budou posíleny a okolí se bude hemžit Lovci a vojáky, co si přijedou užít.“

„Taky se budeš bavit?“ nadhodil mladík.

„Zajdu se tam podívat, jo,“ přitakal. Na moment se zahleděl na tábor, kde každý něco dělal, a pak opět promluvil: „Ty si tu asi moc zábavy neužiješ, co?“

„Není to tak hrozné. Ale sváteční dýňový koláč bych si dal.“

„Proč tu vůbec zůstáváš? Jsi mladý, celý život před tebou. Už dávno jsi mohl zdrhnout za hranice.“

„Jakou by to mělo cenu, kdybych já žil v klidu na pobřeží, zatímco moji druhové by byli každý den chytáni a tyranizováni? Já chci něco změnit.“

„Chceš zachránit svět, hm?“

„Pokud možno,“ ušklíbl se Bryce. „O to se tu přece snažíme, ne?“

Silas zaváhal. „Nejsem si jistý, zda je to vůbec možné. Potřebovali bychom zázrak, aby se to stalo. Nebo nového krále. Obojí není zrovna v našich silách.“

„Vždycky je tu naděje.“

Lovec se musel pousmát nad mladíkovou pozitivností a nadějí. Sám býval také plný kladných vyhlídek, ale s věkem už trochu vystřízlivěl. Před okolím se mu to dařilo dobře skrývat díky svému humoru a tomu, co někteří považovali za lehkovážnost. Jako bojovník proti magii už viděl některé věci, které by ho byly připravily o jeho optimismus úplně, kdyby to dovolil. Ovšem stejně jako ve svém povolání tak i v životě byl Silas bojovníkem. Rozhodl se, že se nenechá těmi hrůzami zničit, ale bude si naopak užívat, co to jde. Někdy mu lidé pravdu připomněli, jako třeba teď Bryce, a v tu chvíli byla jen jediná možnost − vypustit to z hlavy. Obvykle to přešel humorem, udělal něco nerozvážného nebo se tomu jiným způsobem vyhnul.

„Pojedu,“ pronesl. „Snad se brzy uvidíme.“

„Snad,“ odpověděl Bryce a vyčaroval na tváři široký úsměv. Sledoval, jak Silas nasedá na koně a vzdaluje se z tábora. Zasněně za ním hleděl, dokud dočista nezmizel mezi stromy.

Mladík se vrátil ke svým povinnostem. Musel zjistit, zda mají všichni vše potřebné, a zkontrolovat zásoby.

Cestou se pozastavil u znuděného desetiletého chlapce. Viděl, jak dospělí odbyli jeho nabídky na pomoc s tím, že je příliš malý. Bryce rád zapojoval kohokoli, kdo si to přál. Chtěl, aby se všichni cítili potřební. Proto chlapce vzal na obchůzku s sebou.

Jakmile bylo vše odbyto, dal si skromnou večeři. Neviděl však nikde Cailena. Zamířil na jeho oblíbené místo ve skalách, a tam jej také našel. Mladík měl na jednom velkém valounu vyskládány menší kameny (zhruba o velikosti hlavy), a ty strefoval svými magickými ohnivými koulemi.

„Propásl jsi večeři,“ upozornil ho.

Cai ustal ve své činnosti a překvapeně na něj pohlédl. „Vážně? Už? Neuvědomil jsem si… Asi jsem ztratil přehled o čase.“

„Trochu jsem ti schoval.“ Bryce vytáhl malý balíček zabalený do látky a podal ho Cailenovi.

„Díky,“ zamumlal na oplátku on a vzal si jej, avšak neotevřel. Jen ho svíral v dlani a nejistě koukal na Bryce, jako by si nebyl jistý, co od něj mladík čeká.

„Trénuješ?“ pokusil se blonďák o konverzaci.

„Procvičování není nikdy málo. Pokud se chci naučit něco nového, měl bych umět ovládat své staré schopnosti.“

„Třetí schopnost? Vážně?“ užasl Bryce.

Cai pouze pokrčil rameny. „Je to špatný nápad?“

„Ne, to určitě ne,“ vyhrkl. „Já jen, že já sám jsem ještě nezvládl ani druhou a ty už se budeš pouštět do další.“

„Pořád zkoušíš pohybovat předměty myslí?“

„Sotva jsem pohnul listem. A ani si nejsem jistý, jestli to nebyl jen vítr.“

„Tak začni něčím jednodušším,“ navrhl Cailen.

„Myslíš, že na to nemám?“ odsekl Bryce tvrději, než chtěl. Nesnášel neúspěch a kdykoli se mu něco nedařilo, podráždilo ho to.

„Jen říkám, že bys neměl začínat s tím nejtěžším. Duševní magie je nejtěžší,“ vysvětlil.

„Pokud se s ní nenarodíš,“ zamumlal Bryce hořce.

„Zkus na to jít zvolna,“ prohodil druhý mladík.

„Jít na to zvolna? Ty to nechápeš, Caii − já to potřebuju. K čemu mi je led? Já potřebuju něco silnějšího.“ Bryce zavrtěl hlavou. Nechtěl se rozčílit, nikdy se nerozčiloval. Jen ho naštvalo, že mu Cai nerozumí. Nikdy ho nemohl pochopit. Viděl, že rozhovor dál nevede, a rozhodl se odejít. Uklidnit se. Proto se odvrátil a tiše kráčel pryč.

„Pořád studuješ, že jo?“ zeptal se černovlásek.

„Ano,“ odvětil Bryce, aniž by se otočil. Nečekal, jestli řekne něco dalšího, a zanechal ho na místě.

Zalezl do svého stanu a dělal přesně to, na co se Cailen tázal − studoval svazky, které mu Sebastian přivezl ze své cesty. Nebylo u něj neobvyklé, že nad knihami strávil dlouhé hodiny, dokud mu ještě světlo malé lucerny stačilo, aby viděl, a dokud se mu oči nezačaly samy přivírat. Stalo se tomu tak i dnes, a když už si celý unavený ukládal k spánku, jeho poslední myšlenky patřily Silasovi. Obraz rozjařené tváře ho donutil zapomenout na rozrušení z dřívějšího rozhovoru a zvlnil mu rty do něžného úsměvu.

⇒ Kapitola 10