Silase probudila lahodná vůně svátečního sladkého pečiva. Nasál ji do nosu a ještě v polospánku se usmál. Představa jemného a teplého jídla a prázdný žaludek jej vyhnaly z postele. Opláchl si obličej vodou v lavoru, oblékl si svou nejlepší košili a vyšel z pokojíku. Zdroj oné vůně spatřil ležet na peci. Mlsně si prohlédl nadýchané bochánky hnědého pečiva a natáhl ruku, aby si vzal, když tu ho matka plácla přes prsty.

„Ještě jsou horké,“ upozornila ho. „Zatím můžeš dojít pro vodu. Až se ulice zaplní lidmi, nebude ji možné přes ty davy nést.“

Silas si otráveně povzdechl, ale vzal velké vědro a u několik desítek metrů vzdálené pumpy nabral čerstvou vodu. Když se vrátil do domu, pečivo už leželo připravené na stole i s kouskem másla. Ihned se k němu vrhl a začal se ládovat.

„Díky,“ zamumlal s plnou pusou.

Nessa nad tím jen zavrtěla hlavou. Občas nevěřila tomu, že se jedná o dospělého a celkem i zodpovědného muže. Sama si vzala jeden bochánek a po kouskách ho uždibovala. Nedostala se ani do čtvrtiny a její syn už si bral druhý.

„Není nad sváteční den s rodinou,“ zamumlala.

Mladý muž trochu zahanbeně vzhlédl, ale pak jen s úsměvem řekl: „Nemáš být tak dobrá kuchařka.“

„Co budeš dnes dělat?“ přešla jeho poznámku.

„Přijede Armin, takže asi půjdeme na oslavy. Půjdeš taky?“

„Mm-mm,“ zavrtěla zamítavě hlavou. „Raději zůstanu tady v klidu. Mám tu ještě prádlo na vyprání.“

„Chceš pracovat ve svátek?“

„Vždyť na tom nezáleží, co je za den. Když je třeba, tak se to musí udělat.“

„Mohla bys jít s námi,“ navrhl. „Jsem si jistý, že Arminovi by to nevadilo.“

„Nepotřebuješ tahat starou matku na setkání s přáteli. Já jsem takhle spokojená, vážně,“ ujistila ho, když se zatvářil pochybovačně.

„Jak myslíš,“ pokrčil zdráhavě rameny.

V domku nastalo opět ticho. Nessa začala sklízet nádobí, zatímco Silas se cpal už čtvrtým kouskem pečiva. Potom se opět posadila naproti němu a promluvila: „Chtěla bych vidět Evadine.“

Silas se zarazil. „Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad.“

„Už je to dlouho, co jsem ji viděla naposledy. Ty tam také jezdíš.“

„Ale pro mě je jednodušší proklouznout. Lesy jsou nebezpečné,“ odvětil Silas. Pak ale pohlédl na její zasmušilou tvář a věděl, že to bude muset nějak zařídit. „Tak jo, něco vymyslíme.“

Vděčně se na něj pousmála.

„Ale musíme to důkladně naplánovat, chtěla se brzy vydat na cestu. Budeme jí muset poslat vzkaz co nejdřív.“

„Samozřejmě,“ přikývla.

„Chceš s něčím pomoct?“ nabídl se, když dojedl.

„No, tady je vždycky práce,“ odvětila.

Přes den tedy pomohl matce, s čímkoli mohl, hlavně s věcmi, které byly pro ženu jejího věku náročnější. Také si prošel sváteční trhy; obhlédl stánky a míjel kejklíře, snažící se přilákat publikum a vydělat nějaké ty mince.

Později toho odpoledne se v hostinci U Slepého rytíře sešel s Arminem, jak se domluvili. Usadil se u malého stolku a popíjel při čekání bylinné pivo, které se vyrábělo speciálně pro sváteční den. Mladý kapitán jej při příchodu vřele poplácal po zádech a posadil se na druhou židli. Také si dal jedno pivo, než vyrazili do ulic. Společně zhlédli představení kejklířů a polykačů ohně, ochutnali pečenou kýtu a přihlíželi, jak slavnostní průvod rozjařeně tančí kolem sochy bohyně stvořitelky ve středu náměstí.

Silas se snažil zamluvit otázky typu: co jsi dělal uplynulé dni; lhal svému příteli a nejhorší na tom bylo, že už si na to za tu dobu zvykl. Musel si před Arminem vymýšlet tak často, že se to stalo přirozeností. Od tvrzení, že je jedináček, až po utajování jeho práce pro rebelské mágy, vše bylo smyšlenkou. V jedné věci ale nedokázal být neupřímný, a to ve svých citech. Nikdy mu nenamlouval, že jej miluje. Měl ho rád, záleželo mu na něm, ale nikdy jej nemiloval. Byla to spíš vášeň. A co Armin netušil, byla to povinnost. Povinnost k jeho sestře a její ochraně. Využíval Armina, aby se dostal k nejdůvěrnějším informacím Lovců, a manipuloval s ním. Nebylo to od něj hezké, ale bylo to nutné. Pro ochranu své rodiny by udělal cokoli navzdory tomu, že se za to chvílemi nesnášel.

Poslední dobou to ale přehodnocoval. Kvůli tomu chlapci. Ne, že by si snad myslel, že by spolu mohli vést nějaký vztah − neznal ho příliš dobře a ani netušil, zda má ohledně něj Bryce stejné pocity. Avšak nutilo ho to přemýšlet. Žil v klamu dlouhá léta a teď se mu otevřely oči. Líbilo se mu trávit čas s někým, komu nemusel každou vteřinou lhát, s kým mohl být sám sebou. Začínal toužit po něčem plnohodnotném a upřímném.

Jenže to byl jen sen. Nemohl kvůli nějaké plané touze ukončit výhodný vztah s Arminem. A mít druhý vztah bokem také nechtěl. Jakkoli se to mohlo zdát v jeho situaci směšné, pak jednou z vlastností, kterých si nejvíc vážil, byla věrnost. Nikdy by tak nebyl schopný podvádět svého partnera, třebaže ho nemiloval.

Tohle však nebylo pětiminutové rozhodnutí. Přál si trochu toho osobního štěstí. Snad si ho i za ty roky zasloužil. Ale ohrozil by kvůli tomu ostatní? Armin mohl vzít ukončení vztahu snadno, ale také na něj mohl zanevřít. Stálo to vůbec za risk? Neměl by se prostě smířit s tím, že obětuje své soukromí kvůli ostatním?

„Jsi nějak mimo,“ přerušil jeho myšlenky Arminův hlas a Silas zjistil, že se tanečníci rozcházejí.

„Promiň.“

„Nad čím jsi dumal?“

„Ale nad ničím.“

„Opravdu, hm?“

„Nic vážného,“ odbyl jej Silas a zeširoka se usmál. „Co podnikneme teď?“

„Viděl jsem stánek s pečenými kaštany.“

„Co, tys ještě neměl dost?“

„To je spíš jen tak pro chuť.“

„Pozor, takhle se nám za chvíli nevejdeš do uniformy,“ dobíral si ho Silas.

„To bys mě pak už nechtěl?“

„Spíš mi jde o to, aby ti při výjezdu nepraskly kalhoty.“

„Moc vtipný,“ ušklíbl se Armin a přes Silasovy řeči zamířil na druhou stranu náměstí ke stánku s kaštany. Silas se mezitím ležérně opřel ramenem o zeď blízkého domu a čekal, až prodavač nabere Arminovi pochutinu do plátěného sáčku. S lehkým úsměvem jej pozoroval a pak pomalu přejížděl pohledem po náměstí. Lidé se bavili a on se rozhodl, že si dnešek taky užije. Mohli by si poslechnout muzikanty, a pak si pronajmout pokoj v hostinci. Možná měl pochyby o jejich vztahu, ale nebyl důvod, proč si neužít, že?

Armin k němu přistoupil, horké kaštany svíraje v dlani. Kývnul na něj. „Tak co podnikneme teď?“

„Zrovna jsem nad tím přemýšlel a dostal jsem takovej nápad. Co říkáš na tohle: ty, já, pronajatý pokoj?“

„Já nevím, nebudou ti vadit ty kila, co teď neberu?“ odvětil Armin a provokativně si nacpal kaštan do úst.

Silas se zasmál, uznávaje porážku. Otočil hlavou doleva, a odpověď mu zůstala na jazyku, když spatřil u jiného stánku známou tvář. V žaludku jako by měl náhle těžký balvan. Pohlédl zpět na Armina, cpoucího se pamlskem, a zrakem vyhledal v okolí všechny strážné a Lovce, kteří dohlíželi na pořádek.

Zachovej klid, nabádal se v duchu. To zvládneš.

Obrátil se ke svému společníkovi. „Poslyš, zahlédl jsem známého, co je tu ve městě na návštěvě. Vadilo by ti, kdybych za ním na chvilku zaskočil? Nikoho tady moc nezná, to víš.“

Armin nebyl nadšený, ale souhlasil. „Tak fajn. Ale zrychli to, jo?“

„Jasně,“ usmál se na něj a co nejvíce kontrolovaným tempem odkráčel k blonďatému mladíkovi, jež si cpal cosi do malé brašny kolem pasu.

„Zbláznil ses?“ sykl mu do ucha.

Bryce se otočil tváří tvář k němu, jeho obličej samá nevinnost. „Taky tě zdravím,“ odpověděl.

Lovec ho obezřetně odvedl stranou. „Co tu, sakra, děláš?!“

„Chtěl jsem dýňový koláč.“

„Ty jsi -“ Siles se zhluboka nadechl a nevěřícně zakroutil hlavou. „Ty takhle riskuješ kvůli pitomýmu koláči? Copak ti přeskočilo?“

„Klid, tohle není poprvé. Už jsem v Lashertu několikrát byl. V hradbách je mezera, kterou se dá proklouznout. Nikdo o ní neví.“

„Město má dnes posílené stráže a je tu plno Lovců! Zatraceně, i náš kapitán tu dneska je. Stojí jen pár metrů odsud!“ Silas se vážně snažil nepanikařit, ale měl strach. Bál se, že chlapce chytnou. Nemohl by tomu nijak zabránit. Bryce by strávil zbytek života zavřený mezi chladnými zdmi pevnosti. Nic jiného by už nikdy neviděl. Jen ty kamenné zdi.

„Vidíš, kolik tu je lidí? Nemají čas zkoumat každého z nich. No tak, jen si koupím koláč a trošku se podívám mezi lidi, co je na tom špatnýho?“

„Riskuješ. Víš, jaký to je, když tě chytnou? A neohrožuješ jen sebe, ale i ostatní.“

„Prosím tě, klid.“

„Koláč máš, tak můžeš jít,“ zavrčel Silas naštvaně. V tu chvíli se ale ulicemi rozezvučel štěkot psů a začali se vynořovat muži v uniformách. Silas vyhledal Armina a všiml si, že s ním mluví jeden z řádu.

„Zůstaň tady,“ přikázal Brycovi a sám se rozeběhl ke svému kapitánovi. Se svou otázkou neotálel: „Co se děje?“

Silase se zmocnila zlá předtucha, kterou Armin hned potvrdil svými slovy: „Máme tu mága.“

⇒ Kapitola 11