„Kde je ten Silas? Už byste měli jít a Malcolm s ním chtěl ještě mluvit,“ řekla Evadine starostlivě matce. Při tom všem povídání téměř zapomněly na čas, ale slunce se začínalo pomalu vytrácet, a tak nastal čas se zase rozloučit. Náhle si všimla procházejícího mladíka a přivolala jej. „Cailene! Neviděl jsi mého bratra? Nebo Bryce − myslím, že za ním šel?“

„Eeehm,“ pozastavil se černovlasý mladík a zaváhal. Viděl ho moc dobře. Oba dva. Šel jako obvykle trénovat kouzlení, když si všiml, že na jeho oblíbeném místě už někdo je. Ti dva na sobě viseli jako by k sobě byli přirostlí. Kdyby se Malcolm dozvěděl, že se Bryce někde muchluje s Lovcem čarodějů namísto toho, aby plnil své povinnosti v táboře, asi by si ho pěkně podal. Z toho důvodu se teď Cai, místo aby si užíval chvilky volna, vracel z druhé strany tábora, kde řezal zásoby dřeva pro ohniště, jak měl původně za úkol Bryce. A z toho důvodu také odpověděl: „Zahlédl jsem je, ano. Mám pro ně dojít?“

„Pokud budeš tak hodný.“ Evadine mu věnovala vřelý úsměv.

„Není problém,“ nesměle se pousmál na oplátku a zamířil ke skalám. Když zjistil, že jsou skoro pořád ve stejné pozici, jako když se odtamtud vytratil, jen protočil oči. „Hej, vy dva!“

Silas se od chlapce odtrhl a zmateně se otočil k němu. Bryce vypadal spíš zklamaně než překvapeně a dával své rozmrzení Caiovi jasně najevo.

„Bez tebe by se má návštěva neobešla,“ zamumlal si Silas pod vousy, ale Cailen ho moc dobře slyšel. Rozhodl se to ale ignorovat.

„Evadine se po tobě shání,“ vyřídil Silasovi chladně.

„Hádám, že je čas jít,“ prohodil Lovec směrem k Bryceovi.

„Stejně mám ještě práci v táboře. Nějak jsem to úplně vypustil z hlavy,“ zakřenil se.

Cailen jen s obtížemi nepoznamenal nic sarkastického. Namísto toho mu sdělil: „Hotovo.“

„Vážně?“ podivil se Bryce.

„Někdo to udělat musel,“ pokrčil rameny. „Mimochodem, Evadine pořád čeká.“

„Jasně,“ odvětil Silas a přitočil se k Bryceovi. Chytil ho pod bradou a přitáhl k polibku na rozloučenou. Cai, kterému nebylo příjemné být svědkem jejich důvěrností, se od nich odvrátil.

„Už jdeš?“ zabručel otráveně, načež se pár od sebe skutečně odtáhl.

„Doufám, že se tu zase brzo ukážeš,“ řekl Bryce.

„Kdykoli to bude možné,“ odpověděl mu muž s širokým úsměvem. Odtáhl se a začal couvat zpět k táboru, zrak ale stále upřený na mladíkovi, jeho dlaň ve své. Bryce se ho držel, dokud to šlo. Když ale Silas zažertoval, že ho musí pustit, pokud mu nechce utrhnout ruku, neochotně uvolnil sevření, takže jim z něj ruce pomalu vyklouzly. Bryce ho ještě na zlomek vteřiny zachytil konečky prstů, a pak už se Silas za Cailenova odchodu dal skutečně na odchod.

„No konečně,“ uvítala ho sestra, zatímco Caiovi s úsměvem poděkovala.

„Stýskalo se ti?“ škádlil ji.

„Takhle do setmění domů nedojedete.“

„Ještě máme čas,“ chlácholil ji.

„Jo, ale Malcolm s tebou chtěl mluvit a já se chci řádně rozloučit, než odejdu na jih.“

„Malcolm? Se mnou?“ divil se. To, že Evadine odcestuje, ho nešokovalo, protože se o tom zmínila již dříve, ale nedokázal si představit, co by po něm mohl druhý z vůdců chtít. Kromě jejich prvního setkání spolu snad ani nikdy nehovořili.

„Pojď,“ kývla na něj. „Vydržíš tu chvilku, mami?“

„Samozřejmě,“ přitakala Nessa. „Jak jen dlouho bude třeba.“

Evadine pohlédla na Caie, jenž studoval špičky svých bot, čekaje, kdy bude propuštěn. „Cailene, mohla bych tě, prosím, požádat ještě o laskavost, abys mojí matce dělal společnost?“

„Jasně,“ pokrčil rameny mladík.

Evadine jej tedy zavedla za vůdcem chlapeckého tábora. Ten seděl před stanem a učil své svěřence, jak ovládat jejich kouzelné nadání. V tuhle chvíli, jak tu tak trpělivě pomáhal dětem, působil náhle o něco sympatičtěji, než se na první pohled zdál. Jeho černé vlasy a vousy spolu, jeho obočí, které svým tvarem způsobovalo, že stále vypadal, jako by se trochu mračil, tvrdé rysy obličeje, to vše jej činilo zdánlivě nepřístupným a vytvářelo dojem přísnosti a drsnosti. Jeho chování k dětem však dávalo vědět o opaku.

Jakmile si jich všiml, lekci přerušil a pozval je do svého stanu, který jim poskytoval dostatečné soukromí.

„Tak, o co jde?“ zajímal se Silas.

„Slyšel jsem, že jste v Lashertu zadrželi nějaké mágy,“ začal muž a jeho chraplavý hlas zazníval vážným tónem.

„To je pravda,“ potvrdil Silas. „Mysleli, že se dostanou do města nepozorovaně, když tam jsou davy lidí, ale chytili je, sotva prošli bránou.“

„Dozvěděli jste se, odkud byli?“

„Při výslechu,“ začal s odpovědí a na Malcolmovi bylo znát, že moc ví, co tím výslechem myslí, „jsme se dozvěděli, že jsou z Relienského kraje.“

„Divné,“ zakabonil se Malcolm. Měl pravdu. Relienský kraj byl krajem sousedním a jeho spojení se Shwellem bylo mnohem lepší, proto nedávalo smysl, aby někdo utíkal přes Lashert.

„Nikdo by takhle neriskoval,“ přidala se Evadine. „Proč by cestovali přes Lashert?“

„Je to rychlejší,“ navrhl Silas.

„Když se chceš dostat za hranice, nejde o to, která cesta je rychlejší, ale která je bezpečnější,“ protestovala. „Je to risk.“

Malcolm se zamyslel. „Ano, to je. Ale ve chvíli, kdy nemáš jinou možnost, riskuješ.“

„Co tím naznačuješ?“

„Že je něco vyděsilo tak moc, že se odtamtud chtěli dostat co nejrychleji, bez ohledu na riziko,“ odpověděl jí.

„Třeba?“ odvětil její bratr.

„Nevím, ale museli být hodně zoufalí, aby se odhodlali k tak troufalému kroku.“

„Vám nic neřekli?“ Evadine se obrátila na Silase.

Zavrtěl hlavou. „Ne. Což, když jste to teď nadnesli, je dost divné. Jakmile jsme je začali…“ Zarazil se. Mučit? Možná, že to jeho sestra sama tušila, ale on před ní rozhodně nechtěl mluvit o tom, co jejím lidem dělá. Proto svou větu přeformuloval. „Jakmile jsme začali s výslechem, vyklopili v podstatě všechno, ale nic o důvodech, proč měli tak naspěch.“

„Co za tím je, Malcolme?“ Evadine pohlédla na svého společníka a v očích se jí zračila předzvěst hrůzy. Měla strach. Co když to, co ty dva tolik vyděsilo, zasáhne i u nich? A jak se tomu mohou bránit, když neznají podstatu té hrozby?  Mají tu děti, jak je ochrání?

Starší muž jí konejšivě položil ruku na předloktí. „Zatím není třeba se ničeho obávat. Nemáme tušení, co se jim stalo. Mohlo to být něco osobního. Třeba jen něco provedli a potřebovali rychle zmizet. Bez dalších informací je zbytečné panikařit.“

Silas sledoval, jak se jeho sestra pomalu uklidňuje a souhlasně přikyvuje. On ale viděl Malcolmovu tvář. Pohlédl mu do očí a viděl, že lže. Že má stejné obavy jako ona, jen se ji snaží utěšit. A Silas mu za to byl vděčný.

„Malcolm má pravdu,“ přisvědčil. „Ty se teď soustřeď na svou cestu a my zatím prošetříme, o co jde, pokud je vůbec co vyšetřovat.“

„Tak dobře,“ souhlasila a tím jejich jednání skončilo. Sourozenci se společně vrátili ke své matce, a pak už jen následovalo rozloučení s Evadine.

„Až se měsíc zase přetočí na obloze, budu zpátky,“ slíbila starostlivé Nesse.

„Hlavně buď opatrná, holčičko,“ nabádala ji matka.

„Vždycky,“ usmála se.

„A nenadělej moc problémů,“ dobíral si Silas sestru.

„To platí spíš pro tebe,“ opáčila a významně se na něj podívala. Opět měl podezření, že o jiskření mezi ním a Brycem něco tuší. „A kdybys sem mohl občas zajet… Však víš, zkontrolovat to tu. Postarat se o ně. Ujistit se, že jim nic nechybí.“

„Tvé přání je mi rozkazem,“ uklonil se jí, za což ho plácla přes rameno.

Byli na cestě několik minut, když Nessa náhle pronesla: „Má smutné oči.“

„Kdo? Evadine?“

„Ale ne,“ zavrtěla hlavou. „Ten chlapec.“

„Cai?“

„Ano, ten,“ přitakala. „Je to milý chlapec, ale má smutné oči.“

„Milý? Jsi si jistá, že mluvíš o tom samým, co já?“ Silas se zatvářil pochybovačně.

Jeho matka tu poznámku ignorovala. Namísto toho se zahleděla do prázdna, jako by myšlenkami bloudila jinde. „Znám ten pohled − je to pohled chlapce, který musel moc brzy dospět.“ Významně se na něj podívala. Znala to od něj. Silas získal stejný pohled, když jejich otec zemřel a on musel zastat jeho roli. Když byl vyrván z klidného dětství a musely začít utíkat. „Ale to není vše. Je tam ještě něco. Velký smutek, prázdnota.“

„Ničeho takového jsem si nevšiml.“

„Hádám, že musíš mít něco za sebou, abys to dokázal poznat,“ pousmála se smutně a v duchu si přála, aby to ani nikdy nepoznal.

***

Bryce našel Caie u ohniště, kde pojídal skromnou večeři. Přisedl si k němu, což mladíka trochu zarazilo, ale dál pokračoval ve své činnosti.

„Díky, že jsi mi kryl záda,“ šťouchl do něj loktem přátelsky. „Vsadím se, že Malcolm by zuřil.“

„Napadlo mě to,“ odpověděl Cailen suše.

„Takže proti tomu, že jsme spolu, už nic nenamítáš?“

„Svůj názor jsem už vyjádřil. Beztak tě ani nezajímá.“

„Ale zajímá. Jsi můj přítel.“

„Kdyby tě zajímal můj názor, nechal by sis někdy poradit.“

„Zase jde o tamto? Nemůžeš to jednou vynechat? To, že tě neposlechnu, ještě neznamená, že mě tvůj názor nezajímá.“

Cai si povzdechl a otřel si ruce do kalhot. „Je to na tobě. Koneckonců jste oba dospělí a mně do toho nic není.“

⇒ Kapitola 15