Jonathan se probudil s pocitem, jako by přes něj přeběhlo stádo koní. Pomalu rozespale otevřel oči a zamžoural. Tohle není hotel Continental. Dezorientovaný, rozhlédl se kolem. Jeho zrak padl na muže ležícího vedle něj. Muž. S ním v posteli. Když mu obsah té informace došel, probral se úplně. V první vteřině se posadil a chystal se zvednout, ale zarazil se. Nějaká neznámá síla ho donutila zůstat. Prohlížel si tu pohlednou tvář, naplněnou klidem spánku. S těmi kučerami vypadal jako cherub. Ne, opravil se Jon. Spíše jako padlý anděl, svádějící ho k hříchu. A určitě velmi nádhernému hříchu.

Vincent otevřel oči a Jon stočil svůj pohled jinam, jako dítě přistižené při nějaké špatnosti. Vincent se tomu jen ospale pousmál. „Dobré ráno.“

„Dobré ráno,“ odpověděl Jonathan.

„Jak je Vám?“

„Mizerně,“ přiznal mladík.

„Neměl byste pít,“ radil mu Vincent. „Očividně Vám to nedělá dobře. Pamatujete si vůbec něco?“

Dobrá otázka. Jon se snažil oživit vzpomínky na včerejší noc. Obrazy byly zahaleny mlhou a zdály se vzdáleny, jako by to byly zážitky někoho jiného. „Nejsem si jistý.“

„Tak já Vám trochu pomohu.“ Vincent si sedl vedle Jonathana. „Včera jste přišel s jistým požadavkem.“

„Ne,“ zasténal Jonathan. „Já jsem Vám to vážně řekl?“

„Ano, řekl,“ přisvědčil malíř.

„Takže jsme…?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Odmítl jsem.“

„Proč?“ otázal se trochu nejistě Jon.

Vincent se na něj podíval, přemýšlel, jak mu to vysvětlit. A pak se k němu nahnul, v jasném předznamenání polibku. Jon vytřeštěně hleděl do Vincentových očí, které ho sledovaly, zatímco se jeho rty blížily. Plicím náhle došel všechen kyslík, srdce se zastavilo a krev v žilách zatuhla v očekávání něčeho vzrušujícího. Náhle vstal a s odstupem nevěřícně zíral na Vincenta. Ten mu oplácel klidným, tajuplným pohledem.

„Proto,“ pronesl prostě. „Jak můžete chtít, abych se s Vámi vyspal, když se bojíte i polibku?“

„Já…“ začal Jonathan, ale sám nevěděl, co chce vlastně říci. „Já nevím co dělat.“ Bezděky si prsty projel vlasy a nasadil zoufalý výraz.

„Co se takhle projít?“ navrhl Vincent. „Čerstvý vzduch Vám provětrá hlavu. Promluvíme si o tom.“

„Ne, vypadám hrozně. Musím se jít na hotel umýt a převléci.“

„Jistě.“ Vincent se ani nesnažil zakrýt sarkastický tón.

„Pak se vrátím,“ slíbil. Vincent mu nevěřil. Ale nechal ho, ať se oblékne a odejde. Vždyť kdo byl, aby mu něco říkal? Sledoval, jak se za ním zavírají dveře, a byl přesvědčen, že toto bylo jejich poslední setkání.

Proto ho velice překvapilo, že se mladík druhý den skutečně vrátil. V duchu se usmál, nečekal to od něj. „Co Vy tady?“

„Říkal jsem, že se vrátím,“ odvětil Jon, ale z jeho hlasu bylo patrné, že sám si tím nebyl jistý.

„To říkal.“ Vincent se teď skutečně usmál. „Ale zrovna se chystám ven.“

„Aha, to se omlouvám. Nebudu vás již zdržovat.“

„Leda byste mě chtěl doprovodit?“

Jon se na něj zadíval, na jeho příjemný, povzbudivý obličej a netrvalo mu dlouho souhlasit. Vincent si oblékl už lehce obnošený kabát a společně, bok po boku, vyrazili do ulic.

Museli vypadat podivně. Dvacetiletý mladík oblečený podle nejnovější a nejdražší módy a vedle něj o téměř deset let starší bohém ve volnějším kabátě, na jednom místě dokonce děravém.

„Kam jdeme?“ otázal se Jonathan.

„To se ještě neví,“ mrkl na něj.

„Neví?“

„Slyšel jste někdy pojem ´flâneur´?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Angličan. „Co to znamená?“

„To Vám hned ukážu. Pojďte,“ vybídl ho a zamířil k davu, který se shromáždil kolem biografu. Vmísili se zhruba doprostřed a zůstali stát.

„Co teď?“ zeptal se Jon, nechápajíc oč běží.

„Teď poslouchejte. Nejlepší způsob, jak se dozvědět o dění kolem. Lepší než noviny.“ A skutečně. Dozvěděli se mnoho věcí o politice, módě, o tom, že jakási Blanche prý utekla svému manželovi s milencem, což bylo samozřejmě skandální, o tom, že obchody jakéhosi Alžířana nejdou tak dobře, jak předpokládal. Když se řada ztratila v biografu, pokračovali pomalým krokem dál.

„Děláte to často?“ vyzvídal Jonathan.

„Sem tam. Je to způsob, jak se udržet v obraze.“

„A co děláte potom?“

„Druhá část: pomalá procházka městem. Jen chodím a vnímám okolí, hledám inspiraci. Ale to Vás asi příliš nebaví, že?“

Jonathan neurčitě pokrčil rameny. Nikdy neměl tenhle cit pro hledání krásy kolem sebe, jaký mají umělci.

„Dobrá, tak kam byste chtěl jít?“

„Co takhle na nějaké z těch Vašich oblíbených míst?“ navrhl.

„Proč ne?“ Vincent se otočil a pustil se na druhou stranu. Jon jej následoval. Cestou konverzovali o všem možném. Rozhovor vedl hlavně Vincent, jelikož Jon se stále cítil trochu nejistě.

A pak jako by byl doma. Park, v němž se ocitli, svým kopcovitým terénem připomínal anglické parčíky. Kus téměř nedotčené přírody uvnitř velkoměsta. Procházeli se mezi stromy a květinami, kolem jezera s labutěmi a Jonathan nepřestával žasnout nad krásou parku.

„Parc des Buttes Chaumont“ prozradil mu Vincent. „Dříve tu stál opuštěný lom, pak z něj udělali tohle. Není to nádherné?“

Jonathan se zmohl jen na ohromené kývnutí, jelikož právě spatřil vodopád.

„Chci Vám ukázat ještě něco, pojďte.“

Vystoupali na vysokou skálu uprostřed jezera. Na jejím vrcholu se skvěl letohrádek kruhovitého tvaru. To byl cíl jejich cesty.

Jonathan se chytil zábradlí a rozhlédl se po krajině před sebou. Snad poprvé na něj nějaká přírodní scenérie udělala dojem. Nikdy nebyl ten typ, který se kochá stromy a trávou, ale tohle bylo prostě úžasné.

Vincent se ramenem opřel o sloup letohrádku. „Líbí?“

„Je to fascinující,“ přitakal Jonathan. „Krása.“

„To je,“ usmál se Vincent, ale nedíval se na přírodu. Tu už viděl tisíckrát. Jeho pohled se zaměřil na mladíka, jenž konečně působil trochu uvolněněji. Ten si všiml jeho pohledu a opět znejistěl. Najednou mu vyschlo v ústech.

„Ten muž, co tam byl s Vámi…“ začal.

Vincent mu skočil do řeči: „Divím se, že se pamatujete.“

„To je Váš milenec?“ Záměrně ignoroval jeho poznámku. Obával se, že kdyby to nevyřkl ihned, neodhodlal by se k tak indiskrétnímu dotazu.

„Co je to za podivné otázky?“ Vincent si ho změřil zkoumavým pohledem, ale odpověděl. „Vídáme se občasně. Jen když si chceme…“ Zarazil se při pohledu na červenajícího se mladíka. Nechtěl ho trápit vulgárními slovy, na která nebyl zvyklý. „… povyrazit. Bez závazků a nějakých příslibů, prostě jen vzájemná výpomoc.“

„Chápu,“ zamumlal Jon.

„Ještě něco Vás zajímá?“ nadhodil Vincent, tušící otázky hromadící se v Jonově hlavě.

„Jak víte, že jste takový?“

„Takový?“ zamračil se Vincent. „Já nejsem nijaký. Dle mého názoru se vše jen zbytečně škatulkuje. Jsem prostě, jaký jsem. Jsem umělec, obdivuji krásu a je jedno, jestli objektem obdivu je žena či muž.“

Jonathan mlčel a dál se díval na krajinu. Vinc ho nerušil, nechával ho uspořádat si myšlenky v klidu. Po chvíli se na něj mladík otočil s bolestným výrazem v očích. „Nevím, co s tím.“

„To je normální.“

„To není normální!“ vykřikl Jonathan, ačkoli neměl v plánu hlas zvyšovat. Jenže v tu chvíli jeho nahromaděné emoce vybuchly. „Je to nemoc, říkají to lékaři.“

„A jiní to popírají,“ vetoval jeho názor Vincent.

„Je to proti Bohu.“

„Kdyby to Bůh nechtěl, tak nás takové nestvoří, ne? Je přeci ´bezchybný´,“ argumentoval dál malíř s náznakem ironie, jelikož on sám byl ateistou.

Jonathan vzdal další námitky. Rezignoval. „Jak si můžete být tak jistý?“

„Protože jednám podle toho, co cítím. Nejsem omezován všeobecnou morálkou a konvencemi jako Vy. Proto to mám jednodušší. Musíte nejdřív přestat myslet rozumem, přestat si říkat ´nesmím´ a ´je to špatné´. Bude to znít jako klišé, ale řiďte se pro jednou svým srdcem.“

„Zkoušel jsem nemyslet, a jak to dopadlo,“ ušklíbl se Jon.

„Myslím za střízliva,“ opáčil muž. „Jen to zkuste.“ Vincent se k němu blížil, až ho natiskl na sloup. Mladík se mu zahleděl do očí se směsicí obav a touhy. „Zapomeňte na všechno ostatní, zapomeňte na nějaká nařízení a zákazy. Je jenom teď. Jen tahle chvíle.“

Přivřel oči, když mu malířova ruka odhrnula vlasy z čela a prsty se dotkly jeho spánku. Pootevřel ústa a vzápětí na nich ucítil jemný dotek mužových rtů. Nejprve se jen velmi zlehka otřely o ty jeho, a potom prohlubovaly polibek, stále však něžně a opatrně. Pak se rty odtáhly a Jon neochotně otevřel oči.

„Bylo to špatné?“ zašeptal Vincent důvěrně. Jon zavrtěl hlavou. Malíř se usmál, vzal jeho tvář do dlaní a znovu ho políbil. Tenhle polibek již nebyl tolik opatrný jako ten první, přesto a možná právě proto připadl Jonovi snad ještě více dech beroucí. Měl nutkání se odtáhnout, když ucítil špičku Vincentova jazyka laskající jeho rty, ale on mu to nedovolil. Přimkl se k němu ještě těsněji a přiváděl ho svými polibky k šílenství. A Jon se nechal. Poddával se Vincentovi, cítil, co dosud nepocítil. Jeho smysly, tentokrát neztupené alkoholem, mohly plně vnímat ty nádherné pocity, které v něm starší muž vzbuzoval.

V tom někde dole zakřičelo dítě a to Jonathana naplno probralo. Prudce se odtrhl. Zadýchaně vyhrkl: „Mohl by nás tu někdo vidět.“

„Nikdo tady není a zezdola sem pořádně nevidí. Žádný strach,“ konejšil ho Vincent a znovu se ho pokusil obejmout.

„Ne, ne, ne,“ odmítl ho Jon a odstoupil od něj o několik kroků. „Tady ne.“

„Můžeme jít ke mně,“ navrhl Vincent.

„Potřebuji si to všechno urovnat. Je to pro mě všechno nové, musím si to promyslet, ano?“ Prosebně se na něj zadíval.

„Samozřejmě,“ odpověděl Vinc. „Omlouvám se, příliš jsem tlačil. Popřemýšlej o tom, ale příliš se netrap, dobře?“

„Dobře,“ pousmál se Jonathan.

„Mohu tě doprovodit do hotelu?“

Jonathan souhlasil, a tak se oba promotali pěšinami klidného parku a jeho kouzelného světa ven do rušné reality Paříže.