Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 8: Žádost

28. 10. 2011

 Oxford, 2006

 

Zazvonil telefon. Oba sebou trhli při tom nenadálém vyrušení. Adrien stiskem tlačítka přijal hovor. „Ne, nerušíte,“ odpověděl volajícímu. „Ano? Dobře. Ne, stavím se hned ráno. V osm vyhovuje? Dobře, i já děkuji. Nashle.“

Uložil telefon zpět do kapsy a zaraženě pohlédl na Victorii. „To byl ten restaurátor. Ověřili pravost obrazu, skutečně se jedná o LeBeaua.“

„No jistěže je pravý. A vy jste mi nevěřil,“ opáčila Victorie dotčeně.

„Ano, ano,“ mávl rukou poněkud roztržitě. „Ale to není to hlavní. Prohlédli obraz pod rentgenem a našli další vrstvu. Prý by mě to mohlo zajímat. Zítra ráno se tam jedu podívat.“

„Můžu s Vámi?“ žádala.

„Jistě.“ Victorii překvapil jeho souhlas. Čekala námitky, ale Adrien se jen usmál. Viděla ho někdy se smát? Zdál se skutečně veselý. Náhle nahlas zakřičel: „Ano!“ a zatočil s ní. Už z něj opadlo prvotní ochromení a teď se radoval. Místo toho byla v šoku Victorie.

„Co se s Vámi děje?“ podivila se, ale nemohla se nesmát také.

„Nechápete? Právě jsme objevili Beauovo utajené dílo! A zítra ho uvidíme. Budeme jedni z prvních lidí, kterým to bude umožněno. To je prostě skvělé! Fantastické! Bože, myslím, že dnes neusnu.“

„No, jestli nechcete jít spát,“ začala pomalu Victorie, „co takhle číst dál? Vím, že je pozdě, ale…“

„A co takhle se na to nejdříve napít?“ navrhl profesor rozjařeně. „Mám tu lahev brandy, co jsem dostal. Hodilo by se oslavit tu skvělou novinu, což?“

Victorie souhlasila a tak Adrien nalil do dvou skleniček, jednu dal jí a jednu sobě. „Tak na to tajemné dílo,“ pronesla Victoria.

„A na Vás, že jste mi ho objevila,“ dodal Adrien se srdečným úsměvem, jenž se v jeho přísné učitelské tváři objevoval zřídka.

 

 

„Toto,“ začal restaurátor a ukázal na kopii krajinomalby na velké interaktivní obrazovce, „je vrchní vrstva obrazu. Pomocí rentgenogramu jsme však zjistili, že se pod ní skrývá tento obraz.“

Na obrazovce se objevily obrysy dvou mužů. Jeden z nich, jak Adrien okamžitě poznal, byl sám Beau. Byl vyobrazen po pas, ruce vztahoval k druhému muži a držel jej kolem boků. Hlavu měl zakloněnou v očekávání něčeho nádherného. Ten druhý, mladý, pohledný a nahý muž se prohýbal v Beauově náručí a skláněl svůj obličej k jeho. Jejich tváře se téměř dotýkaly, ale stále zůstávaly vzdáleny, udržujíce tak napjaté kouzlo vzájemné touhy.

„To je Jonathan,“ vydechla Victoria ohromeně.

„Jak to víte?“

„Mezi dokumenty jsem našla staré fotografie. Je to určitě on. Počkejte,“ prohlásila a začala se přehrabovat v kabelce, „tady.“ Strčila Adrienovi před nos starou fotografii, odkud na něj se vznešeným výrazem vyhlížel mladík s jemnými, zakulacenějšími rysy tváře, jak bývá u mladých mužů běžné. Pohledný, stejně jako ten na obraze.

„Ano, bude to skutečně on,“ přitakal Adrien a obrátil se na restaurátora. „Za jak dlouho budete mít horní vrstvu odkrytou?“

„Těžko říct, ale dám Vám vědět. Nebojte, beru tuto práci jako prioritu číslo jedna. Je to velký nález.“

„To je. Victorie, když už jsme tu, nechcete vidět i další Beauova díla?“

...

Paříž, 1899

 

Jonathan se držel zábradlí a sápal se do schodů. Alkohol, který předtím užil pro povzbuzení a zbavení studu, se nyní plně projevoval. Stud už ho netrápil, chtěl jen vidět Vincenta a s jeho pomocí se zbavit svého problému tak, jak navrhoval Florent. Kromě ztráty zábran, ale také ztratil schopnost vzpřímené rovné chůze. Nakonec se mu však podařilo dostat se do posledního patra domu. Zaklepal na Vincentovy dveře, očekávaje zjevení jeho okouzlující tváře. Nikdo však neodpovídal a to ani po druhém zaťukání. Při jeho první návštěvě se ale také neozýval. Možná je jen natolik zabraný do malování, že nevnímá okolí.

Zkusmo vzal za kliku − otevřeno. Opatrně vstoupil dovnitř, pozdrav na jazyku, ale zarazil se. Vincent tu byl, to ano. Jenže ne sám. Jon oproti sobě spatřil Vincentova obnažená záda, jeho paže objímající tělo jiného muže. Jeho rty se věnovaly laskání mužovy šíje.

Jonathan na celý výjev překvapeně zíral, neschopen jakékoliv reakce. Teprve, když neznámý otevřel oči a upozornil Vincenta na Jonovu přítomnost, Jonathan jako by se probral. Vincent se otočil jeho směrem, ale to už Jon zavíral dveře. Dostal se asi do půlky schodiště, když se v jeho úpatí objevil Vincent, narychlo navlečený do kalhot.

„Jonathane?“ oslovil ho.

„Ehm, dobrý večer,“ pozdravil Jon.

Vincent sešel k němu. „Co tu děláte?“

„Já… Chtěl jsem… Ale to je jedno,“ mávl rukou mladík, stále ještě poněkud rozrušený. „Už půjdu,“ zamumlal trochu nesrozumitelně a hned při prvním kroku zavrávoral. Vincent ho zachytil za paži.

„Vy jste opilý?“ tázal se. Angličan neurčitě pokrčil rameny, nejpravděpodobněji souhlas. „Pojďte nahoru.“

„Máte tam společnost, nebudu rušit.“

„A já Vás nenechám jít samotného. Paříž dokáže být nebezpečná stejně jako je krásná. A obzvlášť pro osamělého bohatého chodce, který není schopný se ubránit. Tak pojďte.“

Přidržujíc Jona u pasu, zavedl ho zpět do svého bytu. Muž, s nímž Jon Vincenta vyrušil, ležel v posteli a vyčkával. Vincent mu naznačil, aby se uhnul, a tak vstal a uvolnil místo. Usadil tam Jona. Ten střelil podrážděný pohled směrem k cizinci. Neznámý na něj shlížel stejně.

Něco francouzsky řekl Vincentovi. Ten mu francouzsky odpověděl. Po menší slovní výměně, se cizí muž sbalil a s uraženým prásknutím dveří zmizel.

„Co se mu stalo?“ vyzvídal Jon, tušíc kdesi v sobě trochu škodolibé radosti.

„Nemá rád, když mu něco překazí plány,“ odpověděl Vincent. Stál před Jonathanem, ruce zkřížené na prsou a díval se na něj. „Divím se, že jste přišel, když jste minule tak znenadání utekl,“ poznamenal Vincent kousavě.

„Za to se omlouvám, udělalo se mi náhle nevolno,“ zalhal Jon. Ovšem Vincent se nenechal tak snadno ošálit.

„Lžete, kvůli tomu jste neodešel. Co takhle zkusit pravdu?“

„Já myslím, že už půjdu,“ odvětil Jonathan a zvedl se k odchodu. Vincent před něj natáhl paži, čímž ho zarazil. Postoupil o krok k němu, takže stáli velmi blízko sebe, a zadíval se mu do očí.

„Odešel jste,“ pronesl tichým hlasem, „protože jste dostal strach.“

„Nechápu, o čem mluvíte,“ zaprotestoval Jonathan a pokusil se mu vymanit. Nedokázal však odtrhnout pohled od jeho pronikavých očí, a tak se ani příliš nenamáhal a přestal klást odpor.

„Dostal jste strach, protože Vás přitahuji.“ Vincentův hlas zněl tak lákavě. Jon se zděsil. Jak to může vědět? To se mu do tváře nějak zapsala ta jeho neuróza, kvůli které ho napadaly ty nehorázné myšlenky, jež zapříčinily i jeho příchod? Vincent jako by tušil, na co mladík myslí, pokračoval. „Nebojte se, není to poznat. Lidé, kteří půjdou kolem, nic nepoznají. Já to vidím ve Vašich očích. Ty vždycky říkají pravdu. Když se podíváte do mých, uvidíte to samé.“

Jonathan pootevřel rty. Slyšet, že v tom není sám, slyšet to z jeho úst… Něco se v něm zlomilo. Klesl zpět na postel a hlavu složil do dlaní. „Cítím se tak zmatený.“

„Já vím,“ odpověděl malíř.

„Nechtěl jsem Vás tam takhle nechat, ale nevěděl jsem co dělat. Odpusťte mi to, prosím.“

„Není co. Jen jsem chtěl, abyste byl upřímný. Ne ke mně, na mně nezáleží. Ale k sobě. Nemůžete se vzpouzet proti tomu, kdo jste. To Vás zničí.“

„Já ale nejsem takový,“ bránil se Jon.

„Tak proč jste přišel?“ Jon zavrtal svůj pohled do podlahy a něco zamumlal. „Cože?“ naléhal Vincent.

„Chtěl jsem Vás požádat, abyste se se mnou vyspal.“ Vincent si posměšně odfrkl. To Jonathana pobouřilo. Vzdorovitě se na muže podíval. „A co má být? Neříkal jste před chvílí, že Vás přitahuji?“

„Drahý Jonathane,“ odvětil Vincent mrazivě svůdným hlasem a chytil jej za bradu, což proměnilo Jonovo rozhořčení na neklid, „se sexem nemám nejmenší problém. Ale jestli jste čekal, že se opijete, já se s Vámi vyspím a pak se všechno zapomene, tak jste se zmýlil. Bude mi potěšením Vaší žádosti vyhovět, ale přijďte, až budete střízlivý.“

Vincent ho pustil, klekl si na zem a začal mu sundávat boty.

„Co to děláte?“ otázal se Jon roztřeseným hlasem. Hlavou se mu míhala jeho slova.

„Měl byste se prospat,“ vysvětlil Vincent o něco přívětivěji. „Stále Vás odmítám pustit ven samotného.“ Odložil boty a přistoupil k Jonovi zezadu, aby mu svlékl kabát. „Tak, teď si lehněte a pusťte všechno z hlavy. Opilecké přemýšlení stejně k ničemu nevede. Jestli Vás to nepustí ani ráno, pak si o tom promluvíme.“

Jonathan poslechl a natáhl se na jednu stranu lůžka. Zavřel oči a chvíli poslouchal Vincentovy kroky, tiché našlapování bosých nohou po dřevěné podlaze. V polospánku ucítil, jak se matrace mírně prohnula a dolehlo na ni druhé tělo. Pár vteřin na to usnul úplně.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:]

(Annie, 3. 11. 2011 22:26)

Jedeme dááál další kapitolu prosím opravdu smutně koukám.. ja vím komentář není moc dlouhý ale aspoň něco :)

:)

(Saskya, 29. 10. 2011 17:25)

Ďalšia veľmi pekná kapitola :-)
tí dvaja sú veľmi zaujímaví, som rada, že Vincent má rozum :) :D snáď ho bude mať aj Jonathan :D alebo radšej nie, nech poslúcha srdce :D

 

 


Poslední fotografie




Archiv

Kalendář
<< prosinec / 2020 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 68548
Měsíc: 648
Den: 24