Druhý den se Jonathan vymluvil Ethiénovi na nevolnost. Toto tvrzení nebylo tak daleko od pravdy − téměř celou noc probděl, jelikož jej ve spánku pronásledovaly představy, jimiž se nechtěl zabývat.

Odmítl i Florianovy návrhy na návštěvu nějakého nočního podniku.  Namísto toho zamířil do nejbližšího kostela. Při vstupu se pokřižoval a vlezl do zpovědnice.

„Odpusťte, otče, zhřešil jsem.“

„Svěř se mi, synu,“ pobídl ho kněz s tváří schovanou za mřížkou.

„Já… Mám špatné myšlenky, otče. Hříšné. Myslím na věci, které jsou zvrhlé. A nejen, že na ně myslím, otče, ale pod vlivem alkoholu jsem se jich i dopustil. Mluvím o sodomii, otče. Snažím se s tím bojovat, ale o to víc je to v mých představách. Nevím, co dělat. Prosím, pomozte mi, jsem zoufalý,“ svěřil se Jonathan.

„To ďábel se tě snaží svést na scestí, synu. Musíš tomu ďáblu odolat.“

„Ale jak?“

„Musíš se vyhnout pokušením, všemu, co tě stahuje k hříchu. Musíš se obrátit k Bohu, prosit ho o vyléčení. Modli se, Bůh je milostivý, určitě ti odpustí, když se budeš dostatečně kát a vyhneš se hříšným myšlenkám. K tomu si denně odříkej dvacetkrát otčenáš.“

„Děkuji, otče.“

„Bůh s tebou, synu.“

Jonathan se řídil knězovými radami. Plně se soustředil na studia, odmítal zábavu, do které by mohl být zahrnut alkohol a nesprávné prostředí, což se rovnalo zavrhnutí veškerých Florentových pozvání. Florent vyzvídal, co se s ním děje. Zdálo se mu, že si jejich návštěvu v Montmartru užil. Proto mu nešlo na rozum, proč se nyní tak zdráhá. Jonathan mu to nemínil vysvětlovat. Jeho vědomí se přes den dařilo vyhýbat nevhodným věcem. Ovšem v noci míval sny, jež ho znepokojovaly. Nepomáhaly proti nim ani denní modlitby. Jeho zoufalství už nemohlo být větší.

 „Dnes jsem o tobě mluvil se strýčkem,“ prohodil Florent, když se mu jednou podařilo Jonathana vytáhnout alespoň na oběd do hotelové restaurace. „Děláme si o tebe starost. Strýc tě neviděl od doby, co jste měli jít do opery, ale on to musel odvolat. Prý jsi nemocný. Má pravdu, vypadáš unaveně a jsi hrozně bledý. Řekni mi, co s tebou je?“

„Nic se mnou není,“ odsekl Jon. „Prostě jsem se rozhodl věnovat se studiu a nerozptylovat se jinými věcmi.“

„Dobře, věřím ti,“ odpověděl Florent nepřesvědčeně. „Nemá to ale nic dočinění s tím, že to začalo poté, co jsi byl v opeře s Beauem, že?“

Jonathan se zastavil uprostřed pohybu, vidlička zůstala viset ve vzduchu kousek nad masem. Vyděšeně na něj pohlédl. Jak to ví?

„Strýček mi řekl, že jsi tam šel s jakýmsi malířem, Vincentem Pagetem. Vážně se domníváš, že neznám Beauovo pravé jméno?“ Ušklíbl se Florent, který jako by četl v Jonově mysli. „Tak o co jde? Milenecká hádka?“

„Nejsme,“ bránil se Jonathan až příliš nahlas. Když si to uvědomil, ztišeným hlasem pokračoval. „Nejsme milenci. Něčeho tak špinavého bych se nikdy nedopustil.“

„Doopravdy?“ Florentovo obočí se zvedlo sarkastickou otázkou. „Mně se zdálo, že ti to tenkrát tak špinavé nepřišlo.“

„Byl jsem opilý.“

„Víš, co se říká: Ve víně je pravda. To platí o alkoholu obecně.“

„Nic jsem s ním neměl,“ opakoval Jon rozrušeně.

„Proč ne?“

„Jen ta myšlenka je mi odporná,“ odvětil Jon, ale i jemu bylo jasné, jak nepřesvědčivě to znělo. Už když to vyslovoval, věděl, že je to naprostá lež.

„Lháři,“ obvinil ho Florent. „Proč se tomu tak bráníš?“

„Není to správné.“

„To už jsi říkal. Jakou máš další výmluvu? Rodiče?“

„Něco takového by je zničilo,“ přitakal Jon.

„Nic se nemusí dozvědět. Poslyš, Jonathane, tenhle boj sama se sebou tě vyčerpává. Musíš se vzpamatovat. Zajdi si do nějakého bordelu, nebo třeba i za Beauem, užij si a pak se můžeš zase vrátit ke svému normálnímu životu. Ty se uvolníš a nikdo se nic nedozví.“

„Zabere to?“

„Proč by ne? Sex z tebe vždycky dostane napětí.“

Jonathan se při slovu sex mírně začervenal. Napil se vína, aby to mohl svést na něj. Hlavou se mu honil Florentovo řešení „jeho problému“. Teprve ale večer, když se opět neklidně převaloval ve své posteli, se rozhodl jej zkusit. Snahy o vypuzení jeho hříšných představ z hlavy se ukázaly býti marné. Potlačováním vědomí, ho více obtěžovaly v podvědomí. Možná, že když se jim poddá vědomě, dostaví se opačný efekt. Čím více o tom uvažoval, tím více si byl svým rozhodnutím jistý.

Nazítří se proto vydal do jednoho z luxusnějších veřejných domů, který mu doporučil Florent. Šel tam odhodlaně, připraven vykonat potřebné, a pak s klidným svědomím odejít a zapomenout. Na cestu se posilnil větší dávkou alkoholu. Jeho klid jej ale opustil, jakmile vstoupil do domu. Interiér byl zařízen velmi pěkně, elegantně na zařízení svého typu. Zdejší bordelmamá byla oblečena do slušivých, módních šatů a sama působila téměř aristokratickým dojmem − nebo se o to alespoň snažila. Uvítala ho ve francouzštině a cosi mu vykládala. Jonathan rozuměl jen pozdravu a občas nějakému slovu.

„Parlez-Vous Anglais?“ zeptal se Jon nejistě.

„Samozřejmě,“ odvětila žena s úsměvem. „Co si budete přát, vzácný pane? Blondýnku, brunetu, zrzku? Černošku nebo Asiatku? Či snad něco dočista jiného? Nebojte, jsme velmi diskrétní.“

Jonathan nasucho polkl. V krku jako by měl náhle balvan. Měl pocit, že ze sebe nevydá slovo. „Já… To poslední,“ vykoktal ze sebe nakonec. Snažil se sice, aby to nevyznělo tak ustrašeně, ale moc se mu to nedařilo.

„Dobrá,“ přikývla jako by se jednalo o naprosto běžnou věc. „Máte konkrétní představu?“

Zmohl se jen na zakroucení hlavou.

„Tak bych Vám mohla nabídnout Antoina, je náš nejlepší. Krásnějšího jste neviděl.“ Jonathan opět jen němě kývl hlavou. Žena se spokojeně usmála. „Pojďte, prosím, za mnou.“

Zavedla ho do pokoje, jehož stěny pokrýval temně červený samet a obložení z tmavého dřeva. Vybavení, které krášlilo pokoj, vévodila široká pohodlná postel.

„Udělejte si pohodlí. Antoine hned přijde,“ mrkla na něj a zanechala ho uvnitř s lahví vína. Jonathan se ho okamžitě chopil a naráz vyprázdnil celou skleničku, nehledě na zvyk pomalého usrkávání. Potřeboval utlumit tu část, která se vzpouzela tomuto jednání.

Jonathana se zmocnila úzkost. Začal nervózně přešlapovat po pokoji. Rozhodnutí byla jedna věc, samotný skutek druhá. Vždyť ani neví, co dělat. Jak moc je to jiné od styku se ženou? Nikdy o ničem takovém nepřemýšlel, nikdy ho ani nesmělo napadnout na to pomyslet. A teď se to chystá dokonce udělat.

Chození ho neuklidňovalo, a tak usedl do křesla v rohu místnosti. Nádech, výdech. Nemůže to být přece o tolik odlišné. Nalil si další skleničku a do půlky ji vypil. Do těla mu šla horkost a příjemný mátožný pocit.

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil nádherný mladík. Jonathan nedokázal odhadnout jeho věk − mohl být starší než on, ale i mladší. V tu chvíli to ale Jonovi bylo jedno. Jeho celou pozornost upoutala ta překrásná tvář. Ty jemné rysy, světlé vlasy, vábivý pohled jasně modrých očí. Mohl by klidně stát modelem antickým sochařům při ztvárnění Adonise.

Antoine se svůdně usmál a přešel k němu. Položil mu dlaň na tvář a sklonil se, aby Jonovi ukradl polibek. Jonathanova nejistota se pomalu vytrácela. Mladík si položil Jonathanovi ruce na boky a dál se věnoval jeho ústům. Rozvázal mu vázanku, jeho rty opustily Jonovy a putovaly po čelisti a krku až k místům, které zakrýval límeček košile. Jon vzrušeně vydechl pod mladíkovým laskáním.

„Co se takhle přesunout k posteli?“ zašeptal mu Antoine svádivě a přitom se rty dotkl jeho ucha. Nečekal na odpověď a pozpátku kráčel k posteli, přičemž odhodil vrchní část oděvu a odhalil tak svou hruď. Vyzývavě se položil na postel a čekal, na Jonathana. Ten se nenechal dlouho vybízet, mladík ho naprosto okouzlil. Přešel k posteli, ale když viděl, jak se mu Antoine podbízí, něco ho zarazilo. Mladík si všiml Jonova zaváhání a okamžitě se pustil do jeho rozptýlení. Nechtěl přeci přijít o zákazníka. Jako by znal všechna jeho citlivá místa, velmi zkušeně hýčkal jeho tělo. Jonathan si ani nevšiml, kdy zmizel jeho kabát a vesta, jeho mysl zaměstnávala rozkoš poskytovaná Antoinem.

Náhle se ono ztělesnění Adonise stáhlo. Jejich rty se už nedotýkaly. Jon otevřel oči, aby zjistil, co se děje. Mladík před ním klečel již bez jediného kusu oblečení. Jonathan nevědomky přejel jazykem po suchých rtech. Žena měla pravdu, skutečně vynikal svou krásou. Když se však Antoine pustil do rozepínání Jonových kalhot, Jonathan jej odstrčil. Něco v něm se zlomilo. Doteky byly příjemné, ale pomyšlení na něco tak intimního jako milování jej vyděsila. Původně se mu to zdálo stejné, jako když kdysi zaplatil prostitutkám v Anglii. Ale něco na tom bylo jiné. Teď se nejednalo o zachování nějakého mladického rituálu, ke kterému ho vyburcovali jeho spolužáci. Tohle ho mělo změnit. Nevěděl jak, ale cítil to. Takhle to nebylo správné.

„Co se děje?“ zeptal se Antoine a znovu se pokusil Jona dotknout. Ten jeho pokus zastavil.

„Tohle nemůžu,“ zamumlal nepřítomně. „Ne s tebou.“

„Ne se mnou?“ zopakoval mladík dotčeně. Domýšlivě dodal: „Nikdo není hezčí než já.“

Jonathan věděl, že má pravdu. Nejspíš nikdo by nenašel hezčího muže, než byl Antoine. Nikdo kromě něj. On totiž znal jednoho, který předčil i deset Antoinů. V duchu si vybavil tu tvář. Tvář s uhrančivýma očima a výraznými rysy obličeje, do něhož spadalo pár neposedných tmavých vln.

„Neboj, své peníze dostaneš,“ uklidňoval ho Jon, zatímco se oblékal. Hodil na postel dostatečný obnos a opustil budovu. Zamířil přímo do Montmartru.