Venkovské sídlo Cavendishových, červen 1919

Jonathan seděl v křesle na zahradě. Konečně klid. Olivia odjela s Evelyn na nákupy do Londýna.

„Chcete přinést ještě čaj, pane?“ optala se Marine.

„Ano, děkuji,“ přikývl.

Zadíval se na oblohu. Klid nepanoval jen v domě, ale cítil jej i uvnitř sebe. Na chvíli zavřel unavené oči, aby si odpočaly.

„Pane,“ oslovila ho Marine. Na chvíli musel usnout, protože když oči otevřel, čaj už byl vlažný. „Máte tu návštěvu.“

„A koho?“ zeptal se bez většího zájmu.

Usmála se a podívala se za něj. Pootočil hlavou a spatřil JEHO. I jemu se po tváři rozlil úsměv. Do očí mu vhrkly slzy. Měl pocit, že se rozplyne štěstím.

Vincent nervózně žmoulal klobouk v rukou. Pootevřel překvapeně rty, když viděl Jonovu bledou pleť. Vypadal tak jinak.

„Vypadáš pořád stejně,“ podotkl Jon.

„Ale ne, jsem už starý a šedivím,“ zavrtěl tmavou hlavou s několika stříbrnými proužky téměř padesátník.

„Ty nikdy nebudeš starý.“

„Vždy jsi mě viděl příliš idealisticky,“ zabručel malíř a Jon se tomu zasmál.

„Jak se máš?“

„Není to špatné. V Americe jsem si slušně vydělal, teď je čas vrátit se domů.“

„Jsem rád, že jsi zpátky,“ pronesl Jonathan, načež se rozkašlal. Měl pocit, že si vykašle plíce.

„Tady, napij se.“ Vincent mu podával vychladlý šálek čaje. Jon ho s vděčností přijal. „Co se děje, mon couer?“

„Mmm,“ zamroukal Jon. „Tohle oslovení jsem dlouho neslyšel. Vážně jsi mi chyběl.“

Vincent hleděl do jeho téměř průsvitné tváře, na jeho unavené oči a hubené tělo složené pod dekou v křesle. Jeho Jon se pomalu ztrácel před očima, zatímco tu on nebyl. Oči mu zvlhly a slzy v nich pálily, zatímco říkal: „Také jsi mi chyběl.“

Opřel se lokty o podpěrky křesla a natáhl se k Jonovi pro polibek. Ten mu s láskou opětoval.

„Víš, co si přeji?“ pronesl náhle Jonathan. Vinc zavrtěl hlavou. „Abych tehdy zůstal v Provence. S tebou. Mohli jsme být spolu.“

Vincent ten hlas poznal. Byl to hlas nemocného muže, ohlížejícího se zpět za životem. Nechtěl, aby tak Jonathan mluvil. Nechtěl si připustit, že je tím nemocným mužem. Vždyť Jonathanovi je teprve čtyřicet. On je ten starší, on má být tím, kdo zemře dřív a ne jeho Jon. „Ještě pořád můžeme.“

„A jak?“

„Já… Vrátím se pro tebe a odvezu si tě s sebou. Odjedeme spolu do Provence. Do našeho domku. Budeme jen ty a já.“

„To by bylo nádherné.“

„Také bude, mon couer.“

***

Tohle bude můj poslední zápis. Nemoc se mě zmocňuje a já už jsem příliš slabý. Někdy ani nedokážu vstát z postele. Využívám proto tohoto dne, kdy mám ještě nějaké zbytky sil, abych napsal poslední stránky a deník i obraz pečlivě uschoval. Bůh opatruj drahou Marine za její pomoc.

Kdyby je našla má žena, zničila by je. Nemohl bych jí to mít za zlé. Léta útrpně snášela naše manželství, od začátku špatné. Věděla, proč mám ten obraz, kdo mi ho dal, a nenáviděla nás oba dva. Ale od té jediné hádky tenkrát už se o tom nezmínila. Když jsem od ní odjížděl do Londýna, věděla, že jedu za ním, a trpně to snášela. Ona totiž byla pravá aristokratka: vychovaná, bezchybná, chladná. A já, já byl zkažený, jak sama říkala.

Ale nestydím se za to. Přál bych si, aby vše mohlo být jinak, abychom svou lásku s Vincentem nemuseli tajit, abychom mohli být spolu. Ale ničeho nelituji. Na jeho konci mohu říci, že jsem žil šťastný život, ačkoli se to tak většinou nezdálo. Poznal jsem sílu vášně a chtíče a milovat tak, jak to umí jen bohémové. Vzpomínky na Paříž jsou to, co mě ještě drží při životě. A proto nesmí být ztraceny. Proto píši tento deník. Doufám, že naše láska v něm přetrvá. Snad si ho někdo přečte. A pokud jej právě držíte v rukou, prosím vás, vyčerpaný a téměř nad hrobem, žádám vás, abyste ho neničili, ať už si o jeho obsahu myslíte cokoli. Má žena ani dcera to nepochopí, ale snad se jednou najde někdo, kdo a no. Je to mé poslední přání. Nic jiného už nechci. Snad jen, abych ho mohl vidět, než naposledy zavřu oči. Ale vím, že to je nemožné, protože má žena by to nedovolila.

Tak tedy hledím na jeho jediný obraz, co mám, prodchnutý jeho osobností, jeho vášní k malbě i ke mně. Snažím se prsty tu sílu vstřebat a zdá se mi, že ho vážně cítím…

Zmocňuje se mě znovu únava. Musím vše skrýt, dokud mám ještě trochu energie.

Sbohem, můj čarokrásný, budu na tebe čekat, ať už to bude kdekoli…

Provence, 2006

Adrien a Victoria vystoupili z auta a zamířili k velkému domu na pobřeží. Profesor zaklepal na vchodové dveře. Otevřela jim žena ve středních letech a pozvala je dál. Zavedla je do jednoho z pokojů, kde už čekala cizí stará dáma. Adrien neprozradil Victorii, kam jedou, ale ona zjevně byla cílem jejich cesty.

„Dobrý den, paní Mercierová. Jsem rád, že jste si na nás našla čas.“

„Co s vámi mám dělat, mladíku.“

Adrien neurčitě přikývla a obě dámy navzájem představil. „Victorie, chci Vám představit manželku Vincenta LeBeau.“

„Jeho co?!“ Zamrkala překvapeně mladá žena.

„Jeho manželku,“ zopakovala Beatrice s klidem.

„Ale já myslela, že…“ Zmateně těkala z jednoho na druhého.

„Proč jste se mnou chtěl mluvit?“ Beatrice se rozhodla Victorii ignorovat. „Všechno jsem Vám řekla už dávno.“

„Opravdu všechno?“ otázal se Adrien.

„Co tím míníte, mladíku?“

„Znáte jméno Jonathan Cavendish?“ nadhodil. Dle Beatricina výrazu soudil, že ano. Ukázal na Victorii. „Tohle je jeho prapravnučka.“

„A proč jste to neřekl hned?“ Náhle se karta obrátila a z protivné stařeny se stala přívětivá dáma. „Nedáte si čaj, drahoušku?“

„Ne, díky.“

„Takže o Jonathanovi víte?“

„Jistěže o něm vím,“ odsekla Beatrice. „Vincent byl můj manžel, vím vše o jeho životě.“

„Mně jste ale nic neřekla, když jsem s vámi mluvil o Vincentovi.“

„Nic Vám do toho nebylo. Všechno, co se stalo, je mezi jimi dvěma. A vůbec, jak jste se o tom dozvěděl Vy?“

„Našla jsem Jonathanovi deníky.“

„Vážně?“

„Píše tam o všem, co se mezi nimi stalo.“

„Myslíte, že bych si je mohla přečíst?“ zeptala se nejistě a opatrně, naprosto mimo svou obvyklou povahu.

„Jistě,“ souhlasila Victoria.

„Děkuji. Chtěla bych vědět, jaký byl Vincent předtím.“

„Předtím?“ nechápala mladá žena.

„Předtím než jsme se poznali. Když byl mladý. Než Jonathan zemřel.“

„Jak jste se vůbec poznali?“ zajímalo Victorii. Ta paní nevypadala na sto let, aby mohla být Jonovou nebo Vincentovou vrstevnicí.

„Ach, to bylo koncem třicátých let, těsně před válkou. Potkali jsme se v jedné pařížské kavárně. Bylo mi sotva devatenáct a zrovna jsem přijela z Itálie, on už téměř sedmdesátník, ale přesto mě dokázal učarovat. Asi si myslíte, že je to podivné. A já nebyla na starší muže a už vůbec ne o tolik. Jenže Vincent měl své kouzlo. Musel zaujmout každého člověka každého věku i pohlaví. Časem si mě vzal, abych získala francouzské občanství. Bylo to docela spokojené manželství, hrozně jsem ho obdivovala a byla jsem s ním až do jeho posledních dnů.“

„Jaký byl po Jonathanově smrti?“

„To, co se stalo těsně po Jonathanově smrti, znám jen z vyprávění. Mohu vám pouze přetlumočit to, co jsem sama slyšela.“

„Prosím, do toho.“

„Jonathan zemřel pár dní po Vincentově návratu z Ameriky. Vincent mu slíbil, že jej odveze sem, aby mohli být spolu. Myslím ale, že oba moc dobře věděli, že se to nestane. Přesto se o to Vincent snažil. Zařídil vše pro odjezd a pak se vrátil pro Jonathana. Ale jeho žena mu nedovolila ho vidět. Následující tři dny se nehnul z panství, i když byl strašný liják a každou chvíli ho odtamtud vyhazovali. Odmítal se vzdát. Chtěl ho vidět, i kdyby to mělo být jen na chvíli a naposledy v životě. Ale nebylo jim to dopřáno. Třetího dne, zatímco Vincent bušil na dveře, Jonathan zemřel.

Vincenta to zlomilo. Přišla mu to říct ta služka, se kterou se přátelil, nevzpomenu si na jméno. Zhroutil se na zem k jejím nohám. Museli ho odtamtud odtáhnout.

A pak se četla závěť. Byl tam pozván i Vincent i ta francouzská služtička se synem. Jonathan v závěti uvedl, že si výslovně přeje být zpopelněn a také aby jeho majetek získal jeho syn. Své ženě a dceři vykázal rentu, ale majetek připadl synovi. Rentu měla získat i ta služka a její syn. Vincentovi odkázal tenhle dům.“

„To se asi praprababičce nelíbilo,“ ušklíbla se Victoria.

„Ne, to opravdu ne. Prý přímo zuřila a pokusila se závěť napadnout, avšak Jonathan byl dostatečně chytrý, aby znemožnil jakékoli takovéto pokusy. Nejspíš to byla taková jeho malá pomsta, protože co jsem slyšela, ta jeho manželka byla hrozná mrcha.

Ale zpět k tomu hlavnímu. Netuším, co se v tom deníku píše, ale jestli tam je skutečně vše, jak tvrdíte, tak asi víte, co pro Vincenta jeho dědictví, tento dům, znamenalo.

Nakonec po všem tom cestování zůstal tady. Pokoušel se malovat, ale plno svých obrazů zase zničil. Navíc byl naprosto posedlý malováním Jonathana. Maloval jeho portréty, ale vždy se mu na nich něco nezdálo. A tak je hned po dokončení spálil.

Přežíval ze dne na den, ztratil smysl života. Už nikdy se úplně nevzpamatoval, ani když jsme se dali dohromady.“

„A Vy jste o tom tenkrát věděla?“

„Samozřejmě. Neměl přede mnou tajemství. Ráda bych věřila, že mě také trochu miloval, i když nikdy by nemohl tak, jako miloval Jonathana“

„A to Vám nevadilo?“

„Ne. Možná podvědomě, ale nikdy jsem neměla pocit, že by mě Jonathanův přízrak nějak ohrožoval. Já jsem proti němu neměla šanci, toho jsem si byla vědoma. Když jsem poznala Vincenta, Jonathan byl už zkrátka jeho součástí. V tom manželství jsme od začátku byli tři.

Vincent zemřel 10. ledna 1939, pár měsíců před začátkem války. Byla to poklidná smrt ve spánku. Pro někoho s jeho stylem života až netypicky poklidná.“

„A děti jste neměli?“

„Ne, ty jsem měla až se svým druhým mužem, jehož příjmení nosím. Vincent byl posledním svého druhu.“

„Přála bych si ho poznat,“ hlesla Victoria zasněně.

„Tak pojďte,“ pokynula jí Beatrice a vedla jí z domu na zahradu. Tam ve vzdáleném konci stála osamocená vrba a pod ní bílý náhrobek s urnou uvnitř. „Tady je.“

Victoria si klekla k náhrobku.

A to samé zopakovala za pár měsíců. Klečela na zemi, vedle ní stál Adrien a Beatrice. Prsty se dotkla bílého kamene. Otevřela dvířka a do otvoru vložila novou urnu, v níž byl popel Vincenta i Jonathana. Zavřela za nimi dvířka a na náhrobek položil kytici levandulí. Teď už mohli být konečně spolu.

KONEC