Předvolal si jej otec. Prý je to důležité. Nevěděl, o čem s ním chce mluvit, jen doufal, že to nebude dlouho trvat.

„Posaď se,“ pokynul mu otec. Zdál se poněkud rozmrzelý.

„O čem jsi chtěl mluvit, otče? Děje se snad něco?“

„Byla za mnou tvá žena. Vyprávěla mi zajímavé věci.“

V krku se mu udělal knedlík. „Vážně?“

„Řekni, že to není pravda.“

„A co?“

„O tobě a tom Francouzovi.“

„O co ti jde?“

„Ani se nesnažíš to popřít,“ zavrtěl otec hlavou znechuceně. „Zbláznil ses snad?“

„Dělám snad, co po mně chceš. Vzal jsem si Olivii, řídím firmu, dal jsem ti vnuka. Mám snad právo být aspoň trochu šťastný.“

„Jaké právo?“ zakřičel otec. „S takovým chováním bys neměl mít práva žádná. Je to nemorální. Mohli by tě zatknout.“

„To se nestane. Nebudete riskovat ztrátu dobré pověsti.“ Věřil si. Věřil tomu, že má nad nimi navrch. Vše, co se stalo, jej jen posílilo.

„Máš pravdu, ty nepůjdeš do vězení,“ přitakal otec. „Ale ten chlap může.“

„Co to říkáš?“ zarazil se Jon. „Tím by se to přece provalilo.“

„Je tolik způsobů, jak se dostat do vězení. Jestli to neskončí, tak je pozná.“

„Vincent nic neudělal.“

„Na tom nebude záležet,“ odvětil tvrdě.

„Otče, já tě prosím, nedělej to.“

„Tak to skonči.“

„Ale já nechci,“ zoufal si Jon. Nevěděl, co dělat. Byl v bezradné situaci.

„Hlavně mi tu nefňukej. Měli byste oba dva zaplatit za to, co jste spolu páchali. Škoda, že už neplatí trest smrti.“

„To nemyslíš vážně,“ vydechl Jonathan.

„Máš několik dnů na to, abys prodal svůj londýnský byt a přestěhoval se k rodině na venkov. Na několik měsíců přeberu práci za tebe. Budeš se věnovat rodině a panství.“

„Otče…“

„Odejdi.“

Všechno mu pověděl hned, jak přišel. Vincent jen mlčky poslouchal. Zdál se celkem klidný. Jako by to čekal už delší dobu.

„To je v pořádku, mon couer.“

„Nic není v pořádku.“

„Ach Jone, můj sladký Jone,“ pousmál se Vinc a vzal jeho tvář do dlaní. „Vždyť dávno víme, že tohle špatně skončí. Je to stejné jako před lety − dostali jsme víc času, než nám bylo určeno. Teď je čas na další sbohem.“

„Jak můžeš být tak klidný?“ Z oka mu vyklouzla osamocená slza. Za chvíli ji následovala další.

„Trhá mi to srdce, ale vím, že takhle to prostě je. Možná v jiné době, na jiném místě by to mohlo vyjít, ale teď nám to není přáno. Navíc věřím, že se znovu shledáme. Další šance přijde, stejně jako přišla tahle. A já si na ni počkám, protože ani roky odloučení nic nezmění na mých citech k tobě. To už jsme si snad dokázali.“

„Miluju tě,“ hlesl Jonathan a vtiskl mu polibek do dlaně, jež svírala jeho obličej.

„Já tebe také. A víš co? Ať mě osud zavede kamkoli, vždy budu s tebou.“

***

21. října 1910

Vincent je pryč. Vrátil jsem se na venkov, jak chtěl otec. Když jsem pracoval, přál jsem si být s rodinou, teď je to však mučivé. Olivia i Evelyn mě nenávidí. Cokoli jí Olivia řekla, zjevně účinkuje. Alespoň, že Thomase nenakazila svou záští.

Ale i tak je to neúnosné. Zvykl jsem si na Vincovu přítomnost. A teď mi znovu odešel. S otcem nemluvím. Neodpustím mu, co mi udělal. Co udělal nám. A co mi pořád ještě dělá. Vím, že kdykoli odjedu do Londýna, jsou mi v patách soukromí detektivové. Chtějí vědět, jestli stále neudržuji tajný kontakt s Vincentem.

Jako bych byl takový hlupák, abych to zkoušel. Dohodli jsme se, že na několik prvních měsíců se zdržíme veškerého spojení.

To loučení pro mě bylo nejtěžší v životě. Když jsme se rozdělili poprvé, ještě jsem si neuvědomoval, co k němu cítím. Podruhé se vše seběhlo tak rychle a v takovém hněvu, že žádné loučení nebylo. Ale potřetí… to mě téměř zabilo.

Chtěl jsem mu dát náš obraz. Beztak bych si ho nemohl nechat. Vystavit si takovou věc v druhém domě nepřipadalo v úvahu. Vincent však udělal něco nevídaného. Vzal si obraz s sebou domů, a když jej druhý den přinesl, byla na něm vyobrazena krajina Provence. Poznal jsem to místo. Naše tajné místečko.

„Vždy, když se na něj podíváš, vzpomeneš si na mě.“ Jako bych kdy mohl myslet na něco jiného.

12. ledna 1911

Florent mi přinesl dopisy od Vincenta. Ne jeden, ale hned několik. Píše, že i když mi je nemohl poslat, stejně je napsal. A tak mi přišly všechny najednou. Vážně nevím, co bych se bez Florenta počal. Ochotně se stal naším prostředníkem.

Vincent cestuje. Přijde mi, že za ty tři měsíce, co je pryč, už stihl navštívit čtvrtinu Evropy. Ale jsem rád, že má nějaké rozptýlení. To já se tu asi zblázním.

24. listopadu 1911

Doufal jsem, že s časem se to zlepší, ale nelepší. Štěstí, že se obrazy nemohou koukáním opotřebit.

8. února 1912

Už jsem příliš dlouho sám. Potřebuji nějaký kontakt. Duševní, fyzický. Odolávám pokušení odjet do Londýna a někoho si zaplatit. Ale nechci se k něčemu takovému snižovat. I když se domnívám, že to nebude dlouho trvat a udělám to. Tak moc zoufalý jsem.

16. března 1912

Asi jsem vážně zkažený člověk. Bože, jak jsem to mohl udělat? To jsem tak moc zoufalý? Ano, jsem. Jsem tak zoufalý, že jsem neváhal využít to hloupé dítě…

Stalo se to po tom plese. Byl jsem trochu opilý, ale to není poslední dobou nic divného. Vešel jsem do své ložnice s Lucienem v patách. Můj komorník si zlomil nohu, a tak jej zaskočil on. To byla kardinální chyba.

Pomáhal mi se svlékáním a já viděl, jak se na mě dívá. Nevím, co mě to popadlo, ale natáhl jsem ruku a dotkl se jeho tváře. Na to se na mě Lucien vrhl. Začal mě líbat a mě v tu chvíli ani nenapadlo odporovat. Byl tak mladý a horlivý. A já jsem byl dlouho sám… Vzal jsem si ho tvrdě a nedočkavě. Nevadilo mu to, nežádal něžnosti. Chtěl to stejně jako já. Kdo by to do toho chlapce řekl.

Když bylo po všem, došlo mi, co jsem udělal. Byl to ještě chlapec, teprve sedmnáctiletý. Znal ho od dětství. Tak jak mohl?

„Vždy jsem Vás miloval,“ pověděl mi rozněžněle.

„Tohle já nemohu,“ povzdechl jsem si.

„To je v pořádku, pane.“

„Není! Vždyť jsi tak mladý a tvá matka by mě zabila, kdyby se to dozvěděla.“

„Nemusí nic vědět. Pane, já tu pro Vás budu, kdy jen budete chtít.“

„Ne, ne, to nejde.“

„Já vím, že nejsem pan Vincent.“ To jméno se do něj zabodlo jako nůž. Kdyby jen Vincent věděl, co zrovna provedl, co by na to asi řekl? „Vím, že ho nemohu nikdy nahradit a že ke mně nebudete nikdy cítit, co k němu. Ale já Vás miluji, pane. A pokud je v mých silách Vás dělat šťastným, pak tak chci činit.“

30. března 2012

Vzal jsem ho za slovo. Mám teď stálého milence. Tentokrát si dávám velmi dobrý pozor.

Lucien je tak mladý a nevinný. Nezaslouží si být využíván tak, jak to dělám já. A přesto v tom pokračuji. Myslí si, že mě miluje. Je tak naivní. Stále plný ideálů. Ještě neví nic o životě. Možná to mě na něm přitahuje.

17. února 1914

Otec zemřel. Nešel jsem na pohřeb. Matka mi to sice nemůže odpustit a společnost je plna klepů, ale je mi to jedno.

Co se týče Vincenta, je v Americe. Daleko za mořem. Prý se mu v Novém světě docela líbí. Jak se od něj dalo čekat, i tady se hned seznámil se spodinou. A také hned namaloval skandální obraz, kvůli kterému se dostal do problémů. Poslal mi fotografii. Je tam bílá žena v polorozepnutých šatech, které jasně napovídají o jejím vysokém původu. Jsou jí vidět ňadra. Klečí u nohou nějakému černochovi.

Asi se skutečně zbláznil. Kreslit bohatou bílou ženu v tak ponižující pozici. Teď bude rád, když ho bláznivá rodina té jižanské krásky nezabije. Ale to by nebyl Vincent, kdyby se nedostal do takovéhle situace. Je mu přes čtyřicet a pořád vyvádí.

září 1914

Tak a už je pryč vše, co mi zde zůstalo. Olivia poslala Thomase, u kterého se jí nepodařilo vypěstovat nenávist vůči mně, na internát. Bude tak po většinu roku daleko ode mě.

A ta mizerná válka mě připravila o Luciena. Vím, že je to sobecké, ale rozzlobilo mě, když odešel na frontu. Zvykl jsem si na něj. Nemohu říci, že jej miluji, ale zvykl jsem si na něj a také mi není úplně ukradený. Ač to bude znít divně vzhledem k tomu, jaký jsme spolu měli vztah, cítím k němu něco jako otcovskou náklonnost.

Vincent se v nejbližší době určitě nevrátí. Ani nechci, aby to riskoval. Jsem mnohem klidnější, když je v bezpečí v Americe, než aby se vydával na bojiště Evropy.

Proč jen mi jsou všichni, na kterých mi záleží, bráni? Proč?