Na Londýn udeřilo jeho typické počasí. Jonathan vyběhl schody ke svému bytu a spěšně vrazil dovnitř. Přesto i na těch pár metrech, které tvořily vzdálenost mezi vozem a jeho domem, stihl pořádně zmoknout.

„Dobrý den, pane,“ přivítal jej Lucien a pomohl mu z mokrého kabátu. „Pane, máte tu návštěvu.“

„Už je tady?“

„Čeká ve Vaší ložnici, jak jste si přál.“

„Nikdo ho neviděl přicházet?“

„Ne, pane.“

„Dobře. Přines nám nahoru nějaké víno.“

„Ano, pane.“

„A pro dnešek už nepřijímám žádné návštěvy,“ křikl ještě za odcházejícím chlapcem, zatímco stoupal po schodišti do své ložnice. Vincent přecházel po pokoji a prohlížel si jej.

„Čekáš dlouho?“

„Ani ne,“ usmál se malíř zeširoka. „Vždy mě zajímalo, jak to vypadá u tebe v ložnici.“

„No, tak teď to vidíš,“ odvětil Jon, zatímco si svlékal promočené oblečení. Ozvalo se zaklepání. „Dále.“

Dovnitř vešel Lucien. Zprvu jej, soudě podle jeho výrazu, zarazila absence Jonovy košile, avšak po prvotním překvapení sklopil oči a mlčky položil tác s vínem a poháry na stolek. „Ještě něco, pane?“

„Ne, děkuji. Už tě dnes nebudu potřebovat. Můžeš jít.“

„Dobře, pane.“

„Víno?“ otočil se Jon na Vincenta.

„Ano, díky.“ Dveře klaply a mladík byl pryč. „Nebojíš se, že o mně někdo bude mluvit?“

„Ne. Marine a Lucien jsou jediní, koho ve svém bytě zaměstnávám.“

„Trochu zvláštní.“

„Proč? Čekal jsi armádu služebnictva?“

„Tak nějak.“

„V ostatních domech máme samozřejmě více sloužících, ale zde to nepokládám za nutné. Není to velký byt, jen pár pokojů a pokoje pro služebnictvo. Ti dva to zvládají a je mi příjemnější mít tu někoho, komu mohu věřit. Když je opravdu třeba, přijde sem tam služebná navíc.“

„Chápu.“

„Tady máš.“ Jonathan mu podal sklenici vína. „Na nás?“

„Na nás,“ přitakal Vincent. Sklo zacinkalo, jak o sebe skleničky narazily, a oba muži se napili. Jonathan položil sklenku na tác a odepnul si pásek kalhot. Naprosto klidným hlasem pokračoval. „Přejdeme rovnou k věci?“

„Přejdeme k věci? To jsme na zasedání parlamentu?“ zažertoval Vincent a upil další doušek vína.

„Co tím myslíš?“

„Mluvíš hrozně škrobeně. To není moc svůdné.“

„Myslel jsem, že to směšné švitoření nemáme zapotřebí.“

Vincent si povzdechl. Postavil svoji sklenku vedle Jonovy a popošel blíž k němu. Zlehka a pomalu přejel po odhalené kůži hrudníku. Pak ho pohladil po tváři. Prsty něžně zkoumal jeho rysy. Nakonec palcem přejel po dolním rtu, pootevřel mu ústa a nahnul se, aby si z nich vzal polibek. Polibek tak sladký, že pod ním pookřál i Jonův cynismus. Když se trochu vzpamatoval, začal mu oplácet mnohem dychtivějším a vášnivějším způsobem.

„Zpomal,“ zchladil ho Vinc. „Máme dost času. Chci si to vychutnat.“

„Dobře,“ zabručel Jon nespokojeně a zatajil dech, když se Vincentovy rty přiblížily k citlivému místečku na klíční kosti. Unikl mu tichý vzdech.

„Pořád si ta místa pamatuju,“ zašeptal mu, dotýkaje se rty ucha. „Všechna.“

„To bych chtěl vidět,“ popichoval ho.

„Taky uvidíš,“ usmál se Vincent a za tím úsměvem se skrýval příslib následujících událostí.

***

„Bylo to jiné, než jsem čekal.“

„Divné?“

„Ne, líbilo se mi to. “ zavrtěl Jon hlavou. „Jen jiné než dřív. Možná to je tím, že sám už jsem jiný.“

„To máš pravdu, jsi jiný,“ souhlasil Vincent. „Trochu jsi přibral.“ Dodal a poplácal Jona po břiše, které bylo o trošku vystouplejší, než za raných mladických let.

„Hej!“ Jon jej se smíchem plácl přes ruku. Byl to bezstarostný, veselý smích, který již dlouho nepoužil. „Za to nemohu. Jsou to negativní následky života v blahobytu. Ale jestli se ti to nelíbí…“

„Ne, ne!“ skočil mu Vinc ihned do řeči. „Nemám s tím nejmenší problém. Budu ctít každý faldík, který se ještě objeví. Tedy aspoň do doby, než budeš mít přes sto kilo, pak už s tebou spát nebudu.“

Jonathan ho praštil polštářem. Vincent se všemu jen smál.

„Na to, že je ti čtyřicet, jsi pořád stejně nedospělý,“ posteskl si Jon.

„Ještě mi nebylo čtyřicet,“ oponoval.

„To je jedno, beztak se to nezmění. Vsadím se, že v šedesáti budeš pořád stejný.“

„Vsadím se, že ty do šedesáti ještě přibereš.“ Jon jej znovu přetáhl polštářem. „Co? Někdo musí sršet vtipem, když z tebe je takový suchar.“

„Nejsem suchar,“ zakabonil se Jon. „Jen jsem na rozdíl od tebe zmoudřel.“

„Zkus spíš ´zahořkl´.“

„To se občas stává, když ti někdo zlomí srdce, musíš žít s nejnudnější ženou v Anglii a dělat práci, která tě nebaví.“

„Myslel jsem, že jsi mi odpustil.“ Malířovo veselí náhle vystřídal smutek.

„Ale ano, odpustil. Nemínil jsem to jako výčitku.“

„A jak se má?“ Změnil téma Vincent. „Tvá rodina.“

„Řekl bych, že asi v pořádku. S Olivií se pokouším vycházet.“

„A co tvoje dcera?“

„Je úžasná.“

„Jsem rád, že jsi k ní našel cestu.“

„Ano, i když se mi stejně někdy do hlavy vloudí myšlenka, že bez ní by to bylo jednodušší, nedokážu si představit, že by nebyla.“

„Pořád tě to trápí?“

„Ne tolik jako dřív, ale jednou za čas, když mě přepadne ten hloupý sentiment, mě to napadne,“ pronesl zamyšleně, ale ihned se vzpamatoval. „Naštěstí nejsem sentimentální člověk, takže to je jen velmi výjimečně.“

„Plánujete další děti?“

„Máme ještě jedno dítě, syna. Pochybuji, že na další děti by měla Olivie pomyšlení, když zvážíme, co je třeba k jejich tvorbě třeba“ ušklíbl se.

„Máš syna?“ pousmál se Vincent.

„Jmenuje se Thomas, je mu pět.“ Jonovy rty se zvlnily v pyšném úsměvu. „Je hrozně neposedný, ale také chytrý. Troufám si říct, že se mi podobá.“

„Hodně své děti miluješ, že?“

„Nikdy bych to býval neřekl, ale ano. Když jsem přišel o tebe, byly mým jediným smyslem života.“

„Poslyš, nerad bych ti nějak narušoval rodinnou idylu.“

„Idylu?“ Uchechtl se. „Ne, idyla to bude teprve s tebou.“

***

Můj život je zase vzhůru nohama. Nemám to komu říct. Jistě, Marine a Lucien o Vincentovi vědí, ale copak se jim mohu svěřit? Lucien je teprve kluk, neví nic. A Marine, ta sice přivírá oči, ale vím, co si o nás myslí. Možná to tolerovala dříve, ale teď, když zná mé děti, se jí to nelíbí. Ví, že to není správné. I já to vím. Ale nechci se toho vzdát. Můžeme to zkusit celé znovu. Vincent teď zůstane po nějakou dobu v Londýně. Zakázky se mu jen hrnou. Vsadím se, že kdyby někdo zjistil, jaké obrazy maluje ve volném čase, zešedivěl by. Vlastně se u toho celkem bavím. Pozoruji, jak odsuzují všechny ty „zvrhlé věci, co ti takzvaní umělci označují za umělecká díla“, a přitom se nechávají portrétovat od něj. Rád bych viděl jejich tváře, kdybych jim ukázal nějaký ten Vincentův „zvrhlý“ obraz. Nebo ještě lépe − všechno jim předvést na vlastní oči. Říct: „Tohle je muž, se kterým provádím všechny ty špatnosti, o kterých se bojíte mluvit“. Jenže to se nikdy nestane. Nikdy nebudu žít ve světě, kde by to bylo možné. Ale je hezké si to alespoň představovat. Bože, zase začínám být patetický. Poslední dobou se mi to stává čím dál častěji. Zvykl jsem si být uzavřený a, přiznávám, poněkud zahořklý. Jenže od doby, co je tu Vincent, často přistihnu sám sebe, jak se culím i na ty pitomé účty. Je to trapné. Co mám ale dělat, jsem prostě spokojený. Některé věci by sice mohly být lepší, ale snažíme se. Mezi ty věci patří třeba fakt, že náš vztah je komplikovanější než dřív. Když jsme se poznali, v těch prvních letech jsem naslouchal každému jeho slovu. Bral jsem jej jako vzor. Jeho názory byly i moje. Teď už mám však svojí hlavu. A ne vždy se moje hlava s tou jeho shodne. Vlastně se co chvíli hádáme. Nejsou to žádné vážné hádky, jen už si asi nerozumíme tolik jako dřív. V posteli jsme si ale rozumět nepřestali. Tam je to v naprostém pořádku. Jsou to sice jen okamžiky, kdy se nám oběma povede vyvléknout ze svých povinností, ale jednou u mě dokonce i přespal. Bylo příjemné cítit teplo těla vedle sebe. Vědět, že je tam. Po mém boku. Bylo to téměř jako dřív.

„Victorie!“ Ostré zaječení se ozvalo z ničeho nic. Adrien sebou trhl, zatímco se Victoria otráveně zvedla od rozečteného zápisku.

„Madam, žádám Vás, abyste počkala v salonku, než Vás uvedu.“

„Tohle je i můj dům, můžu si jít, kam chci!“

„Co se děje?“ podivil se Adrien.

„Soudě podle křiku udeřila apokalypsa, nebo nepřišli hosté na čaj o páté, těžko říct.“

„Slečno Craftwoodová, moc se omlouvám, nešla zadržet…“ Majordomus vběhl do pokoje jen pár vteřin před rozběsněnou ženou. Za jiných okolností se dozajista jednalo o vytříbenou dámu v pozdějších středních letech, teď však připomínala spíše zuřivou saň.

„To je v pořádku, Daviesi,“ usmála se Victoria shovívavě.

„Ty!“ Zasupěla žena a prstem přísně ukázala na Victorii. „Jak se opovažuješ!“

„Také tě ráda vidím, máti,“ odvětila osočená klidně.

„Co si myslíš, že děláš?“ Měřila si ji přimhouřenýma očima. Adriena si zřejmě ani nevšimla.

„Nevím, o čem mluvíš.“

„Mluvím o tomhle!“ Matka strčila Victorii před nos novinový článek, jež se zabýval nově objevenými díly Vincenta LeBeau a jeho tajným milencem.

„Ach tak,“ odtušila Victoria. „A já se málem bála, že jde o něco vážného. Dáš si čaj, máti?“

„Tohle není vtip. Co to má znamenat? ´Oxfordský profesor Adrien Childe uvažuje, že se svolením slečny Victorie Craftwoodové, přímého potomka Beauova milence, sepíše o malířově po století dosud utajeném vztahu knihu. ´ Zbláznila ses? Co si o sobě myslíš? Nesmí se to uveřejnit. Víš, jak by to ublížilo naší rodině?“

„Bože,“ povzdechla si netrpělivě. „A v čem asi? Všichni, kterých se to týkalo, jsou už dávno mrtví.“

„A co rodinná pověst?“

„Je jedenadvacáté století, koho myslíš, že bude zajímat, jestli náš prapradědeček měl poměr s mužem?“

„Stále existují kruhy, kde na takových věcech záleží.“

„Tak to jsem ráda, že v nich nejsem.“

„Co jsem ti udělala, že mě takhle trápíš? Copak jsem na tebe byla někdy zlá? Bila jsem tě? Ne, neustále jsme ti s otcem kupovali nějaké dárky. A jak se nám teď odvděčíš?“

„Tady vůbec nejde o tebe, mami.“

„Jak to můžeš říct?“

„Mami, tady nejde o to, jak tě znemožnit před kámoškama z bridžového klubu. Kdybys četla ty deníky, ty dopisy, pochopila bys, proč to chci uveřejnit.“

„Takový hnus bych nikdy nečetla.“

„Nenapadlo by mě, že jsi tak omezená. No tak měl Jonathan něco s chlapem, zas o tolik nejde.“

„Zas o tolik nejde? A co jeho rodina? Jeho žena, děti? Byl to hnusný sobec.“

„To není pravda. Zdá se mi jako hodný člověk.“

„Vážně? A co kdy pro tuhle rodinu udělal dobrého?“

„Já nevím, třeba získal polovinu majetku, ze kterého dodnes žiješ?“ odsekla dcera ironicky.

„Ty nemáš ani ponětí o tom, co byl zač.“

„A ty snad jo? Pokud vím, nikdy jsi ho nepotkala.“

„Ne, ale moc dobře si pamatuju na babičku. Hrozně jí ta záležitost ponižovala.“

„Počkej, jeho dcera o tom věděla?“ zarazila se Victoria. „Myslela jsem, že se jim to dařilo držet pod pokličkou.“

„Tss!“ Victoriina matka se zatvářila povýšeně. „Takové věci se málokdy udrží pod pokličkou. Dokážeš si představit ten skandál? Mohlo to zruinovat celou rodinu! Myslím, že nejspíš proto byla babička vždy tak přísná. Bála se skandálu. Proto tě žádám, Victorie, v úctě k památce tvé prababičky i její matky a bratra, neuveřejňuj to.“ Ženina zloba zmizela. Prosba v jejím hlase byla téměř naléhavá.

Victorii jí bylo líto. „Promiň, máti, ale právě v úctě k Jonathanově památce to uveřejním. A ničím mě nepřesvědčíš o opaku,“ odpověděla přesto.

Matka poznala, že je poražena. Věnovala dceři pohrdlivý pohled a s hlavou vztyčenou se dala na odchod. „Na páteční večeři se neobtěžuj přijít.“

A byla pryč.

Adrien, který až dosud jen mlčky přihlížel, se konečně osmělil promluvit. „Jste v pořádku?“

„Jasně,“ přikývla žena rozverně, avšak v jejích očích spatřil stopy smutku. Nevyjadřoval se ale k tomu. Kdyby chtěla, sama by něco řekla.

„Budete mít problémy s rodinnou?“

„Ne horší než dřív.“

„Vy už jste snad něco takového provedla v minulosti?“

„Já neustále něco provádím,“ ušklíbla se. „Nevhodný sňatek, pak rozvod, to byly asi ty nejhorší věci, a pak celá řada maličkostí, ale s tím Vás nebudu otravovat, nebojte. Stačí říct, že jsem prostě černou ovcí rodiny.“ S úsměvem pohlédla na portrét svého prapradědečka v mládí, který si nechala přenést do salonku. „Teď už alespoň vím, po kom to mám.“