„Je naprosto úchvatný!“ pochvalovala si Ida Gibsonová. „Počkejte, až ten obraz uvidíte! Objednali jsme si rovnou několik dalších. Zapomeňte na fotografie, toto bude hit letošní sezóny.“

„Ano, ano, vskutku,“ přitakal její manžel. „Musím Vám poděkovat, Cavendishi. Ten Francouz maluje výtečně. Jak jste na něj vůbec přišel?“

„Představil nás můj dobrý přítel z Paříže, Florent Sauvage.“

„Znáte se dobře?“

„Dlouho jsme se neviděli.“ Jonathan se pokoušel co nejlépe vyhnout odpovědím. Podle zvěstí přijel Vincent již před dvěma týdny, dosud však neměl šanci se s ním vidět. Až dnes. Gibsonovi pořádali večírek. Mezi hosty jej nespatřil, avšak doufal, že se s ním přesto setká. „Je tady?“

„Ano, pozvali jsme ho na večírek. Již jsem pro něj nechal poslat. Jistě bude rád, až se s Vámi setká, když jste se dlouho neviděli.“

To doufám, pomyslel si Jon. „Omluvte mě.“ Pocítil náhlou potřebu nadýchat se čerstvého vzduchu. Prokličkoval davem hostů k proskleným dveřím terasy a jimi rovnou do zahrady.

Poznal ho hned, jak jej uviděl. Stál několik desítek metrů od něj a světlo zahradních luceren jen svítilo jen skrovně, ale přesto ani na chvíli nezapochyboval, že je to on. Vše mu bylo důvěrně známé − obrys postavy, držení těla.

Zmocnil se jej zvláštní pocit. Nejednalo se přímo o úzkost, ale jisté obavy v tom byly. Nevěděl, jak bude Vincent reagovat, až se setkají. Nevěděl ani, jak bude reagovat on sám.

Mohl by se samozřejmě nepozorovaně vrátit do domu, ale nutkání znovu ho vidět nakonec zvítězilo nad jakýmkoli strachem a nejistotou.

Odhodlaně tedy vykročil. Jonathan netušil, zda malíř uslyšel jeho kroky, nebo jen vycítil jeho přítomnost, ale když je dělilo jen několik kroků, ohlédl se.

Vypadal jen mírně překvapeně, jako by byl srozuměný s jeho příchodem, ale nečekal, že by se chtěl ukázat.

„Jonathane,“ vydechl. Nic víc. Možná nevěděl co říct, možná se bál.

Mladší muž jen přikývl. Nastalo podivné ticho. Nebylo přímo nepříjemné, ani se nejednalo o to ticho, které spolu sdílí spřízněné duše. Bylo prostě podivné.

„Jak se ti daří?“ prolomil ledy Jon.

„Znáš to,“ odpověděl s pousmáním, „jednou dole, jednou nahoře.“

Jon znovu přikývl. A znovu to ticho. Jonathan přemýšlel, co dál říct. Nechtěl, aby si Vincent myslel, že mlčí schválně. Chtěl s ním mluvit. Aby to bylo jako dřív. Jenže kde po takové době začít?

„Potkal jsem Marine, když přijela do Paříže na svatbu svého bratra.“ Teď promluvil Vincent. Jonovi se ulevilo. Vypadalo to, že není sám, kdo chce opět navázat kontakt. „Říkala, že teď se synem pracuje u tebe v Londýně.“

„Ano, je hospodyní v mém londýnském bytě a Lucien tam také slouží.“

„Naposledy jsem ho viděl jako malého kluka.“

„To ano. Teď už mu bude tak patnáct let.“

„Ten čas letí.“

„Už je to doba.“

„Prý sis nechal domek v Provence. Já…“ Tohle bylo asi poprvé, kdy jej viděl se zakoktat. „Domníval jsem se, že ho prodáš.“

„Nemohl jsem… prodat ho. Je v něm příliš mnoho vzpomínek.“

„Nechal jsem ti tam poslat obraz, co jsi po mně chtěl. Viděl jsi ho?“

„Ne, vlastně jsem tam sám už nejel. I na to tam je příliš mnoho vzpomínek.“

„Poslyš, Jone,“ vyhrkl Vincent s náhlým zapálením. „Mrzí mě, co se stalo. Nechtěl jsem tě ztratit.“

„Vážně? A co jsi pro to udělal?“ dopálil se Jonathan. „A proč jsi mi aspoň nenapsal?“

„A proč ne ty?“ kontroval mu Vincent. Chvíli na sebe hleděli, mírně rozčarovaní. Starší muž si povzdechl. „Nechtěl jsem tě ztratit, ale když už se to přihodilo, říkal jsem si, že je to tak možná lepší. Že už tě nebudu tahat od rodiny, nutit tě vést dvojí život. Říkal jsem si, že to možná bylo znamení osudu.“

„To je pitomost.“

Vincent se zasmál. „Možná ano. Možná jsem byl jen zbabělec. Každopádně mě velmi vyvedlo z míry, když jsem obdržel pozvání do Londýna na doporučení Jonathana Cavendishe.“

Jonathan se připravoval k odpovědi, ale Vincent byl rychlejší. „Bral jsem to jako šanci tuhle záležitost vyřešit. Vím, že jsem tě nejspíš ranil a ty už nemáš zájem, ale byl bych rád, abys věděl, že jsem nikdy nespal s nikým jiným, když jsi byl u mě. Ani že bych to dělal, protože tě nemiluji. Ty jsi ten jediný, koho jsem kdy miloval. Šlo jen o sex. Já jsem prostě člověk, který nedokáže žít v celibátu, s mými city to nemělo nic společného. Docházelo k tomu jen, když jsme byli od sebe.“

„No tak to je mi novinka,“ zabručel Jonathan sarkasticky. Zadíval se na muže nečitelným pohledem. „Upřímně, ranilo mě to. A hodně. Ale za ta léta jsem změnil a měl jsem hodně času na přemýšlení. Vím, že jsi mi dával, co jsi mohl. Ta situace nebyla jednoduchá. Dost jsem ti zkomplikoval život.“ Pronášel to velmi klidně a chladně jako by mluvil o ekonomické situaci v Británii a ne o vášnivém vztahu, který spolu vedli. „Mám návrh: Ty jsi teď v Londýně, já také. Co takhle si trochu užít? Pokud tedy nikoho nemáš.“

„A to je milostný návrh, nebo obchodní nabídka?“ reagoval Vincent na Jonův tón hlasu.

„Co tím myslíš?“

„Mluvíš hrozně divně. Tak… chladně.“

„Mám se ti snad vrhnout k nohám?“ odsekl ironicky Jon.

„Proč jsi tak sarkastický? Takový jsi nikdy nebyl. Co se stalo s tím starým Jonem?“

„Dospěl. Nic z něj nezbylo, jen vzpomínky. Teď jsem takovýhle: chladný a cynický. Ber, nebo nech být.“

Vincent se rozhlédl, a když se ujistil, že nikdo kolem není, přitiskl se k Jonovi a láskyplně jej políbil. Jonovi se sevřelo srdce. Po takové době opět cítit ty rty na svých, tu vůni, dech… Objal Vincenta ještě těsněji a vložil do polibku vášeň všech osamělých nocí. Vincent se usmál. „A pak že z něj nic nezbylo.“

„Přijď zítra večer ke mně, dám ti adresu. Půjdeš zadními dveřmi, Lucien tam na tebe bude čekat.“

„Další plížení všem za zády?“

„Jen jestli chceš…“

„Budu tam.“

***

„Vracím Vám Vaši nádhernou ženu,“ usmál se Gibson, když je spatřil stát u stolu s punčem. Dovedl Olivii až k němu. „Bylo mi potěšením, drahá.“

„Mně též,“ obdařila ho okouzlujícím úsměvem.

„Koukám, že vy dva jste se už našli,“ kývl k Vincentovi po Jonově boku.

„Ano, doufáme, že doženeme ztracený čas,“ odvětil Vince se šarmem sobě vlastním. Jon odolal pokušení dupnout mu za ten, ostatními naštěstí nepovšimnutý, dvojsmysl na nohu.

„Nepředstavíte nás, drahý?“ otočila se na Jonathana jeho žena.

„Jistě, omlouvám se. Toto je Vincent Paget, můj starý známý. Vincente, má žena Olivie.“

„Moc mě těší, madam.“ Vincent se sklonil, aby Olivii políbil ruku v rukavičce.

„Zajímavé,“ odtušila Olivie. „Říkáte starý známý, ale nikdy jsem o Vás neslyšela.“

Jonathan panikařil. Mohla něco vědět? Ne, hloupost. Jak by mohla? Mohla?

„Už je to velmi dlouho, co jsme ztratili kontakt,“ vysvětlil Vincent místo něj a přerušil tak jeho proud paranoii.

Strávili dalších pět minut nudnou konverzací, při které se Jon dokázal soustředit pouze na přítomnost dávno ztraceného milence. Ačkoli již před lety upustil od naivního sentimentu, nemohl se zbavit naděje, že se mu přece jen dostává další šance.