Provence, červen 1901

„Hádej co?“ Do Jonovy tváře se pokoušel vkrást úsměv. Kráčeli vedle sebe po polní cestičce, už dávno z dohledu nádraží, kam mu Vincent přišel naproti. Jen oni dva a nikde nikdo další.

„Co?“

„Říkám: hádej,“ popichoval jej mladík.

„Hm… Zjistil jsi, že kněz, co tě oddával, není kněz, a tvé manželství je neplatné a nic tě už nedrží v Anglii?“

Jonathan předstíral, že přemýšlí. „Ne, těsně vedle. Moje sestra se v červenci vdává.“

„Blahopřeji?“ pokrčil rameny malíř.

„Blahopřání je na místě. Je to moje jediná svobodná sestra.“ Jonathan zastavil a postavil se k němu čelem. „To znamená,“ pokračoval a prstem přejížděl po Vincentově košili v místech, kde byla rozhalená, „že už se nemusím obávat o dobro svých sester.“

„A co to znamená pro nás?“ pousmál se Vincent a objal jej v pase, čímž si ho přitáhl o trochu blíž.

„Že bychom už navždy mohli zůstat tady?“

„To zní lákavě, ale nejde to. Co tvoje rodina? Budou je pomlouvat.“

„Tak budu třeba předstírat svou smrt, to je mi jedno,“ plácl první, co ho napadlo.

„Zbláznil ses?“ vyjevil se Vinc.

„Ne, proč? Všichni budou v pořádku a já budu moci zmizet.“

„Ale co tvoje rodina, když si bude myslet, že jsi mrtvý?“

„Věř mi, to přežijí.“

„To bys udělal kvůli mně?“

„Tohle a mnohem víc,“ hlesl Jon.

„A nebude ti chybět život v luxusu?“

„K čemu je luxus, když to jediné, po čem toužím, mi to nepřinese? Tak co říkáš, uděláme to?“

„Pokud to vážně chceš…“

„Chci,“ přitakal s širokým úsměvem na tváři. Vincent se také neubránil úsměvu.

Ta radost jim vydržela i po několika hodinách, částečně také proto, že svůj plán již několik hodin náležitě oslavovali v ložnici provensálského domku. Nyní leželi vyčerpaně v posteli, když se do zvuků hlasitého oddechování ozvalo volání Jonova prázdného žaludku. Vincent se tomu zasmál a zvedl se z postele.

„Kam jdeš?“ zamručel Jon nespokojeně.

„Jdu udělat něco k jídlu, abys měl síly na později.“

„Na později? Chceš mě zabít?“

„Inu, tohle není zrovna nejhorší způsob, jak to udělat,“ ušklíbl se Vinc.

Jako odpověď zakručelo mladíkovi opět v břiše.

„Vždyť už jdu!“ zasmál se Vincent, a aniž by se obtěžoval obléknout, sešel do kuchyně.

Jon se ještě chvíli vyvaloval v posteli, ale pak se přeci jen přemluvil, oblékl si spodky (navzdory jejich soukromí neměl v povaze se promenádovat po domě nahý) a vydal se za svým milencem. Se zaujetím sledoval druhého muže, jak se otáčí kolem plotny. Začal se u něj projevovat i jiný apetit.

Malíř se ohlédl jako by vycítil Jonův upřený pohled. Koutky úst se mu zvedly. „Přinesl bych ti to do postele.“

„Šel jsem tě raději zkontrolovat, nějak ti to trvá.“

„No to královské pohoštění se musí chvíli připravovat.“

„Jen doufám, že to nedopadne jako posledně,“ rýpl si Jon.

Vincent se naoko urazil a zalapal po dechu. „Já za nic nemůžu. To ty jsi mě rozptyloval.“

„Já a rozptylovat tě?“ Nasadil výraz neviňátka. „Neříkej, že tohle tě rozptylovalo.“ Přejel mu prsty po páteři až k hýždím.

„Nech toho, nebo uvidíš. Neměl jsi náhodou hlad?“

Jonathan však nepřestával a zaměřil se na místa, o nichž věděl, že je na nich Vincent obzvlášť citlivý.

„Přestaň!“ napomenul ho rozesmátě. Když mladík nereagoval na jeho varování, popadl vajíčko, které měl po ruce a rozkřápl jej nad ním. Jon sebou překvapeně trhl. Po nose mu stékal bílek a Vincent se všemu jen smál.

„To od tebe nebylo hezké.“

„Já vím,“ nepřestával se pochechtávat Vinc. „Ale vážně bys mě měl nechat dodělat to jídlo.“

„Dobře,“ souhlasil Jon bez protestu, až to Vincenta zarazilo. Pak, když se starší muž nedíval, popadl z police hrníček s medem, nabral si plnou hrst a připlížil se za něj. Když se k němu Vincent otočil, aby jej vyhnal, plácl mu Jon med na ústa a rozetřel.

„Moc pěkné,“ zamumlal Vincent. „Vážně velice dospělé.“

„Ty sis začal.“

„A teď to taky dokončím,“ opáčil výhružně s jiskrou v očích. Jon vykřikl a dal se ne úprk, ale Vincent jej okamžitě chytil do náruče a povalil na pytle mouky u stěny. Chvíli se měřili pohledy a pak se Jon natáhl a slíbnul Vincentovi med ze rtů.

„To je lepší než koupel,“ zavtipkoval malíř, když se mladík přesunul ke slízávání medu z čelisti.

„Taky si říkám,“ zašeptal Jon chraplavě. „Možná bych tě měl potřít medem celého.“

„Za úvahu by to jistě stálo.“

Náhle zapomněli na hlad. Vincent během vteřiny svlékl Jonovi spodní prádlo a namísto přípravy jídla, se připravoval na něco mnohem více vzrušujícího. Sklonil hlavu k Jonovu klínu, když v tom zaslechli hluk.

Snažil se doběhnout ke dveřím dříve, než se rozevřou, ale nestihl to. Už byly částečně otevřené, a tak se o ně alespoň opřel svým tělem, aby se nemohly pohnout dál.

„Monsieur?“

„Děkuji, Marine, ale dnes Vaše služby nebudou třeba,“ vykoukl na ní škvírou.

„Ale mám tu přece tolik práce!“ Žena se zamračila.

„Tak půjdem už dovnitř, mami?“ ozval se netrpělivý dětský hlas.

Jonathan střelil vyděšeným pohledem po Vincentovi. Ten se ještě více nahnul, aby tak zabránil zvědavé hospodyni v její snaze nahlédnout dovnitř. Všimla si, že nemá svršek (více naštěstí neviděla), a dokázala si dát dvě a dvě dohromady. Výraz podivení, vystřídalo pochopení a nakonec šibalský, vědoucí úsměv.

„Ne, drahoušku,“ pronesla směrem ke svému synovi. „Půjdeme domů.“

„Ale proč?“ vyzvídalo dítko, vzdalujíc se od vchodu.

Odpověď už neslyšeli. Vincent zavřel dveře a opřel se o ně. Výrazně si oddechl. Jonathanovi zakručelo v břiše. Oba se rozesmáli.

***

Anglie, červenec 1901

Čas se blížil. Už brzy budou spolu, jen oni dva. Jonathan se bezděky usmál. Vše bylo již téměř zařízeno. Příští měsíc Jonathan Cavendish oficiálně zemře. Tělo se nikdy nenajde. Zdálo se to jako poněkud extrémní řešení, nicméně Jon byl ochoten podstoupit cokoli. Díky tomu také překonal své pochyby, jež se ho začaly zmocňovat několik dní po vyslovení svého plánu…

Opíral se o lokty, ležíc na dece v trávě, a přimhouřenýma očima sledoval Vincenta. Ten k němu občas zalétl pohledem, ale jinak se věnoval kreslení jeho skici. Nacházel se, jako vždy když maloval, ve stavu naprosté koncentrace. Samozřejmě se mu na čele objevila jeho vráska soustředění. Sem tam se zarazil a prohrábl si vlasy. Jonathanovy rty se zvlnily. Znal jeho pohyby a výrazy již tak důvěrně a přesto jako by vždy objevoval něco nového. Teď ho bude moci poznávat až do své skutečné smrti. Už příští měsíc… A ano, doopravdy věřil, že to bude navždy. Hodlal pro to přeci obětovat svůj život. Svůj život. Přemýšlel, jak to bude vypadat v Londýně, až se roznese zpráva o jeho smrti. Viděl všechny ty dámy, jak si špitají a dohadují se o tom, co se stalo.

Olivia bude politováníhodnou nešťastnou vdovou, možná uroní pár slz, aby ukázala, že je správně truchlící pozůstalou.

Co otec? Bude ho trápit něco jiného kromě faktu, že právě ztratil dědice?

Jediný, koho se pravděpodobně jeho úmrtí dotkne, budou jeho sestry. Měl ty dvě rád. Bude se mu po nich stýskat. Z představy, že už je do konce života neuvidí, jej jímal smutek.

„Děje se něco?“ otázal se Vincent, který si všiml náhlého smutku v milencově tváři.

„Jen jsem přemýšlel, jaké to bude, až budeme spolu. Co to udělá s mou rodinou.“

„Rozmyslel sis to, že ano?“ vydechl Vincent a odložil skicář. „Já to věděl…“

„Ne,“ přerušil ho Jon. „Nerozmyslel. A nerozmyslím. Budou mi sice chybět mé sestry, ale není to nic oproti tomu, jak bych se cítil bez tebe. Když si musím vybírat, zvolím vždy tebe.“ Tohle mu řekl. Slíbil mu to. Některé sliby však nemůžeme dodržet…

„Opět odjíždíte?“ Z Oliviina hlasu byla znát výčitka, nicméně její obličej zůstával chladný.

„Ano, mám ještě nějaká jednání.“

„Cestujete poměrně často.“

„Tak to bývá, když chcete vydělat. Snažím se získat nějaké francouzské obchodníky pro náš podnik.“ Předem nacvičené lži. Nečekal by, jak snadně se mu budou vyslovovat.

„Aha,“ přikývla.

„Velmi se omlouvám, drahá, ale pokud je to vše, měl bych jít. Kočí už na mne čeká.“ Pokusil se vykroutit Jon z rozhovoru. Ještě stále ho čekalo několik hodin cesty a on už chtěl být u Vincenta.

„Vlastně je tu ještě jedna věc, o které bych si ráda promluvila.“

„A nepočká to, dokud se nevrátím?“

„Obávám se, že ne.“