Paříž, září 1900

„Vítám Vás, pane Cavendishi. Jaká byla cesta?“

„Proběhla v pořádku,“ odvětil Jon stejně formálně, ale musel se ušklíbnout. Mluví tu spolu jako dva cizí lidé, ale nejraději by jej odtáhl někam stranou a strhal z něj šaty. To ale nesměl.

„A zavazadla?“

„Zavazadla mi dopraví na hotel, tudíž můžeme přejít rovnou jednání.“

„Dobrá.“ Vincent mu věnoval rychlý smyslný pohled, jenž mu mnohé sliboval. „Tedy pojeďme.“

Chytili si drožku a nechali se dovézt do Montmartru.

„Jak to vypadá s podnikem?“ vyptával se Vincent. I když v drožce, stále byli na veřejnosti a tak byla tahle konverzace nejvhodnější.

„Už se do toho pomalu dostávám. Ale otec je hodně přísný, jako ostatně vždy. I když ho teď obměkčilo, když se jedna ze sester vdala.“

„A jak se má manželka?“

„Většinu času tráví v sídle na venkově, tedy se moc nevídáme.“

„Chápu,“ přikývl Vincent. „Jsem rád, že jste tady, pane.“

„Já také,“ usmál se Jonathan.

Konečně dorazili na místo. S polibkem na uvítanou ani nepočkali do bytu, jak byli dychtiví. Jen co vešli do domu, přitiskl malíř Jona ke stěně a náležitě jej přivítal.

„Zatraceně, vidíš, co se mnou děláš?“ zavrčel Vincent. „Ani těch pár schodů nevydržím. Tak moc jsi mi scházel.“

„Já vím, ty dva měsíce mě ubíjeli. Jsem rád, že jsem našel výmluvu pro odjezd. Ale víš co? Myslím, že bychom se přece jen měli přemístit k tobě, protože chci víc než jen polibek.“

Vincent se odtáhl a nadzdvihl obočí. „Pěkně jsem tě zkazil.“

„Ano, to se ti povedlo naprosto skvěle,“ zazubil se mladík. A vyběhl schody. „Tak dělej.“

Vincent jej dohnal a začal se svlékat hned ve dveřích. Jon se tomu zasmál, ale to už si také sundával sako. Zamířil rovnou k posteli. Druhý muž se činil, jelikož už byl téměř nahý, zatímco Jonathan si svlékal teprve košili. Se zalíbením pohlédl na Vincenta, ale pak se zamračil.

„Jsi hrozně vyhublý,“ poznamenal znepokojeně.

„To se ti zdá,“ odbyl ho a pokusil se o zastavení přísunu otázek tím, že ho začal líbat po těle, zatímco mu svlékal zbylé oblečení.

„Ne, nezdá.“ Odstrčil jej od sebe. „Kdy jsi naposledy jedl?“

„Co je to za hloupé otázky?“ zavrtěl hlavou.

„Tak mi odpověz, když to je tak hloupé. Vypadáš jako bys několik dní hladověl.“

„Jone, nech toho…“

„Tak mi, sakra, odpověz a nebudu se mít proč vyptávat.“

„Vždyť o nic nejde. Prostě teď není práce. Zapomeň na to.“

„Jak o nic nejde? Jak to, že není práce?“

„Nastaly nějaké potíže. Nic čím by ses musel zabývat. No tak, nekažme si chvíle takovou hloupostí.“

„Proč jsi nic neřekl? Poslal bych ti nějaké peníze.“

„Právě proto jsem nic neřekl. Zase bys mi podstrkoval peníze. Myslíš, že všechno vyřešíš penězi? Zaplatíš mi pobyt v Římě, lepší hotel, novou vázanku. Nesnáším, když mě vydržuješ. Proto radši hladovím, než abych ti napsal, že nemám práci. Chci si to vyřešit sám.“

„A jak to budeš řešit, hm?“

„O to se nestarej.“

„Dobře, nebudu. Prostě jen počkám, až umřeš hlady. Vždyť můžeš onemocnět, nebo tak něco! Myslel jsem, že ty jsi tu ten zodpovědnější.“

„Nechci se hádat,“ povzdechl si Vincent.

„A myslíš, že já ano? Ale nesnesu ten pohled. Pojďme radši na oběd.“

„Copak jsi mě právě neposlouchal?“

„Nechceš se hádat, ne? Tak se nehádej a pojď.“

„Jone…“

„Jestli ti na mně záleží, tak zatraceně půjdeš.“

„Je to hloupost,“ opakoval.

„To je. Proto bys ty hlouposti měl přestat vyvádět.“

„Doteď jsem takhle žil bez problému, tak není třeba vyhrocovat situaci.“

„Beru na vědomí, že se nechceš nechat ´vydržovat´, ale vyhladovět tě nenechám. Protože i když se právě chováš jako idiot, pořád tě miluju.“ Jeho hlas zněžněl. „No tak, pojďme se někam najíst, a pak budeme pokračovat.“

Vincent si povzdechl a nasoukal se do kalhot. „Vážně nesnáším, když platíš.“

„Asi se budeme muset vyrovnat s tím, že mám peníze. Přece nám peníze nezkazí naše chvíle. Moc jich totiž není.“

„Já vím.“ Vincent přešel k němu a políbil ho.

Leželi spolu v posteli. Noci už začínaly být chladné a Jon si všiml, že okny lehce profukuje. Žádný krb, který by vyhříval místnost, jak byl zvyklý z domu. Vincent žil v natolik jiných poměrech než on, že teprve postupně si začínal uvědomovat všechny rozdíly.

„Docela zima, nezdá se ti?“

„Věděl bych, jak se zahřát,“ navrhl Vincent.

„Myslím to vážně. Copak nejsou nějaké lepší byty? S nějakým vytápěním?“

„Jsou. Jenže takový luxus jako teplo něco stojí. A ne,“ odsekl, když viděl, že se jeho milenec nadechuje ke slovu, „žádný byt si zaplatit nenechám.“

Jon zavřel ústa. Po chvilce však prohlásil: „To jsem vůbec navrhnout nechtěl.“

„Mhm.“

„Dobrá, tak možná ano. Já jen nerozumím tomu, proč si nenecháš pomoci. To přece není žádné vydržování, jako kdybych platil nějaké své milence.“

„Není?“

„Ne. Neunesu to, že si žiju v blahobytu, a ty tu hladovíš.“

„Správní umělci vždy hladověli,“ zavtipkoval. „Neotevírej zase tohle téma, prosím.“

Jonathan tedy mlčel. Nechal se objímat a hladit a v tichosti přemýšlel, co pro něj může udělat. Pak náhle vyhrkl: „Chci koupit tvůj obraz.“

„Moc pěkný trik.“

„Vážně chci. Zaplatím ti ho dopředu. To je docela fér, ne?“

„Jen zástěrka pro tvoji finanční podporu. Děkuji, nechci.“

„A jaký je rozdíl, jestli ti budu za obraz platit já, nebo někdo cizí? Udělej pro mě alespoň tenhle kompromis.“

„Přijde mi, že poslední dobou ti ustupuji pořád.“

„No tak, předstírejme, že ti platí nějaký anonymní kupec. Nebude to zadarmo, chci za to obraz.“

Vincent se zhluboka nadechl. „Co by sis přál namalovat?“

***

Seděli v kupé vlaku. Zatažené záclonky jim zajišťovaly soukromí. Alespoň do doby, než si v polovině cesty přisedla starší dáma.

Po několikahodinové cestě vystoupili v malém provensálském městečku, ukrytém mezi kopcovitým terénem. Ubytování měli zajištěné v malém penzionu. Všechno musel zařizovat Vincent, protože snad nikdo v celém městě nemluvil anglicky.

„Je tu nádherně,“ usmál se Jonathan, když se později procházeli krajinou lemovanou poli levandule.

„To ano,“ přitakal druhý muž a objal ho v pase. Bylo příjemné moci se spolu procházet jako milenci a nepředstírat, že se neznají. Jonovi to dávalo pocit jistého… osvobození. Lákala ho představa zůstat tady. Vyjádřil své myšlenky nahlas.

„Také nejsem nadšený, že máme jen pár dní, ale i tak je to víc, než jsme kdy mysleli, no ne?“ Políbil jej.

Jonathan věděl, že má muž pravdu, ale byl mladý, rád snil. Někdy, když seděl ve své pracovně v Londýně, snil o tom, že s Vincentem uteče a budou žít ve Francii, nebo kdekoli jinde. Pak se obvykle objevil někdo, kdo ho z toho bláznivého snění vytrhl.

Strávili spolu několik nádherných dní. Poslední den v Provence se ještě jednou šli projít. Zdejší příroda byla dechberoucí. Šli a šli, až náhle zjistili, že se tráva pomalu mění v kámen. Ocitli se na útesu. Nabízel se jim výhled na azurově modré moře. Někde v dáli plula loď. A mezi stromy se na jednom z výběžků skrýval domek. Jona popadlo silné nevysvětlitelné nutkání vydat se k němu.

Domek obklopovaly stromy s hustými korunami, takže téměř nebyl vidět. Část kamenné zdi pokrývaly šlahouny břečťanu.

„Co tu děláme?“ špitl Vincent.

„Nevím, jen se mi to líbilo,“ pokrčil rameny. Neměl ponětí, proč ho to místo přitáhlo.

Z domu vyšla postarší žena. Nejdříve se jí ve tváři objevil údiv nad nečekanými návštěvníky, ale pak je přivítala. Jak se ukázalo, moc lidí ji sem navštěvovat nechodilo. Bydlela tu sama od doby, co její manžel před několika měsíci zemřel. Všichni její ostatní příbuzní žili na severu. Měla jen manžela a po jeho smrti už nevěděla, co dělat.

„Možná se vydám k sestře.“

„Koupím ten dům,“ vyhrkl najednou Jon, jež až dosud jen zamyšleně seděl.

„Cože?“ nevěřil malíř svým uším.

„Zeptej se jí, jestli mi to tu prodá.“

„To by asi nebylo vhodné. Navíc, nač tu chceš kupovat dům?

„Abychom se sem mohli vracet. Měli bychom tu klid. Jen my dva a nikde kolem nikdo.“

„A Paříž by ti nestačila?“

„Vím, že je to tvůj domov, ale na mě je až příliš rušná. A příliš blízko Anglii. Bojím se tam vyjít ven, a byť jen stát vedle tebe. Tady se nebojím. Prosím, zeptej se jí. Dám jí hodně peněz, může odjet za sestrou.“

A tak, při svém návratu do Paříže byl Jon bohatší o jeden dům v Provence, z jedné strany s výhledem na moře a z druhé na levandulová pole.

Setkávali se zde nepravidelně na pár dní. Jednou se neviděli měsíc, jindy čtvrt roku. Proto se vždy snažili využít svého času co nejlépe. Nikdy netušili, kdy se zase uvidí.

Za jejich nepřítomnosti se o domek starala francouzská žena, Marine. Naštěstí pro Jona, uměla celkem dobře anglicky, jelikož otec jejího syna byl Američan. Také věděla, že vztah jejího zaměstnavatele a malíře je velmi intimní. Nevadilo jí to. Když náhodou spatřila nějaký projev jejich náklonnosti, nepodivila se nad tím. Chovala se, jako by to bylo naprosto přirozené.

Někdy zde zůstával i sám Vincent. Hlavně první měsíce, kdy se dům teprve zabydloval. Když se Vincent na konci listopadu roku 1900 dozvěděl o smrti svého přítele spisovatele, stalo se tak právě tady. Vyčítal si, že v těch osudných dnech nebyl v Paříži.