„Už je Vám lépe?“ prohodil Jon konverzačně, když se ve spojovacím pokoji setkal s Olivií.

„Ano, mnohem. Děkuji. Omlouvám se, že jsem Vám zkazila první den zde.“

„Nic se neděje. Já jsem se zabavil,“ odvětil a hlavou mu prolétla vzpomínka na včerejší den. Musel se ovládat, aby se nepousmál.

„Co jste dělal?“

„Ehm, to víte… Procházel se po městě, navštívil nějakou kavárnu.“

„Vskutku? Víte, myslela jsem, že bychom mohli jít společně na oběd, přeci jen je to naše svatební cesta.“

„Ale jistě,“ souhlasil okamžitě. V duchu si však povzdechl. Měl se odpoledne setkat s Vincentem.

„Dobrá, půjdu se převléci.“

Jen pokýval hlavou. Když zmizela za dveřmi své ložnice, vzal list papíru, na který napsal Vincentovi omluvný vzkaz a strčil mu jej pode dveře.

Oběd s Olivií proběhl nečekaně dobře. Konverzace se sice držela všeobecných témat, nicméně Jonathan zjistil, že se v ní možná zmýlil. Dokonce i zavtipkovala na účet jedné podivné dámy, jež seděla u nedalekého stolu.

Po obědě se porozhlédli po městě, kde Olivie objevila nějaké obchody. Vybrala si šaty od italských návrhářů a různé doplňky, které si nechali poslat do Anglie.

Jonathan si mohl oddechnout až večer. Popřál Olivii dobrou noc a odebral se do svého pokoje. Teprve pozdě v noci, když celé apartmá utichlo, se odvážil vyjít a zaklepat na dveře Vincentova pokoje, který se jim podařilo sehnat na stejném patře. Vinc ho okamžitě vtáhl dovnitř a do své náruče.

„Něco jsem ti koupil,“ zamumlal Jon, zatímco se snažil odtáhnout od Vincentových rtů.

„Snad jsem ti řekl jasně…“

„Chtěl jsem, abys měl něco na památku,“ přerušil Vincentovo rozhořčení Jon. „Prosím, budu rád, když si ji necháš.“ Předal mu malý balíček.

Vincent jen zakroutil hlavou a neochotně jej přijal. Rozbalil papír a vytáhl nádhernou vázanku. „Děkuji. Je to hezké. Víš, že ti to nikdy nebudu moci oplatit.“

„To ani nechci.“

„Jenže mě to rozčiluje. Vím, že to myslíš dobře, ale nemůžu unést, kolik za mě utrácíš. Chci ti také něco dát.“

„Už jsi mi dal. Chvíle, kdy jsem s tebou, jsou to nejlepší, co si můžu přát.“

„Tak to abych se je snažil ještě zlepšit, ne?“ usmál se Vincent a pustil se do Jonova svlékání. „A mimochodem, už žádné další výdaje, ano?“

„Dobře.“

***

Sídlo Cavendishových, 2006

Victoria procházela domem a hledala jakoukoliv věc, spojenou s Jonathanem. Od té doby, co objevila deníky a spolu s Adrienem se do nich začetla, stala se životem svého předka posedlá. Nikdy nebylo vhodné o něm mluvit, obzvláště před prababičkou Evelyn. Victoria nyní litovala, že se nezačala vyptávat dříve, když byla Jonathanova dcera naživu. Možná by jí i pověděla, jak to celé bylo, i když by jí to bylo sebevíc nepříjemné.

Na druhou stranu se jim Victoria nemohla divit. Jonathan trávil celé své líbánky přes den s manželkou a v noci s milencem…

Zadívala se na portrét v galerii. Na jednom z obrazů mu mohlo být tak čtrnáct let. Ještě chlapec, bezstarostný. Tušil v té době, jak se jeho život za pár let změní?

Další portrét byl ten, který ukazovala Adrienovi. Jonathan kolem dvaceti let.

Ale pak tu visel ten třetí. Věk − něco přes třicet let. Ovšem od ostatních se něčím lišil. Na zbylých obrazech měl Jon jistou jiskru. Vyzařovalo z něj něco radostného, jakkoli vážně se na přání portrétisty tvářil. Jenže tady ta jiskra chyběla. Působil tak nějak smutně, nebo chladně, nebo prostě jen prázdně.

Avšak když naposledy četli deníky, byl šťastný. Proto jedním z důvodů, proč Victoria spěchala s vypátráním minulosti, bylo zjistit, co se stalo tomu šťastnému mladíkovi. Kam zmizela jeho jiskra?

***

Londýn, červenec 1900

Jonathan se vracel z ložnice své manželky do svých pokojů. Ať se spolu snažili sebevíc vycházet, noci byly stále chladné. Tělesný styk jí byl nepříjemný a on o něj také neměl zájem. Doufal proto, že Olivie brzy otěhotní a porodí chlapce. Pak by jej všichni tak nehlídali.

Například jeho otec − neustále se jej vyptával na jejich společný život. Očekával vnouče, chtěl dalšího dědice. Záruku, že majetek a jméno, které jeho rodina budovala, nepřijde v niveč.

Už Jona zasvěcoval do záležitostí firmy a chystal vše pro to, aby jeho syn mohl převzít rodinný podnik. Nebyl však příliš spokojený. Jonathan byl od svého návratu roztěkaný a jako by myšlenkami jinde. Otec to samozřejmě přisuzoval pocitům z nového manželství.

Pravdou však bylo, že Jon v myšlenkách putoval do Paříže. Měl sto chutí sebrat se, zahodit svůj život a rozjet se za Vincentem. Ale při jejich posledním setkání v Římě se dohodli, že by to nebylo správné. Tedy Vinc se tak dohodl, Jonovo mládí jej nutilo jednat impulzivně a logika neexistovala. Ovšem Vincent dokázal nemožné, tedy i to, aby jednal rozumně.

Rozjeli se tedy každý do svého domova, do své země, aby žili své životy, oddělené jeden od druhého. Vincent život s neurčitou budoucností, Jon ten s osudem pečlivě naplánovaným. Neloučili se, ani si nedávali falešné sliby. Protože nejistá naděje pro ně byla lepší, než nezlomné vědomí konečného sbohem.

Ale dopisovali si. Trvalo celkem dlouho, než psaní došla, ale aspoň toto spojení spolu udržovali. Vincent mu napsal, že mu chybí, že to bez něj nemůže vydržet. Jonathan to cítil stejně, ale pracovní povinnosti ho plně zaměstnávali. Otec nepřijímal žádné výmluvy. Další cesta byla ve hvězdách.

Existovala sice možnost, že by se Vincent odstěhoval do Londýna, ale odmítal. Za prvé věděl, že by jej Jon musel vydržovat. Také neměl příliš lákavé vyhlídky své malířské kariéry v Londýně. Pochyboval, že by zde měl někdo o jeho obrazy zájem. A nejspíš by ani on neměl zájem o namyšlené kupce ze smetánky. Dalším důvodem bylo, že si zkrátka nedovedl představit, že by do anglického světa zapadl. Byl bohém, kterému se kromě žen líbili i muži. Tahle představa mu sem zkrátka nezapadala.