Jen co se zapsali v hotelu, chtěl John vyrazit za Vincentem. Jenže teď už nebyl svobodný a nemohl se sebrat a odejít. Musel se nějak zbavit své ženy, jakkoli hrozně to znělo. Štěstí mu však přálo i v tomhle. Když se jí zeptal, zda se k němu připojí na procházce po městě, odmítla ho kvůli únavě. Nedivil se jí, strávili několik dlouhých hodin na cestě. Jemu však dodávala energii naděje, že spatří Vincenta. Chytil si drožku a ukázal kočímu adresu na dopise. Ten pokýval na znamení, že ví, kde se ta adresa nachází a dovezl jej tam.

Na adrese stál dvoupatrový domek, penzion patřící jakési postarší dámě. Doufal, že se ho štěstí bude nadále držet a Vincent tu stále bude. Vyskytl se však problém. Majitelka penzionu nemluvila anglicky.

„Vincent LeBeau?“ zkoušel na ni jméno jejího hosta. Zavrtěla hlavou. „Francouz. Français. Francie?“

„Á, Francia. Francese?“ pochopila. Tedy v to alespoň doufal.

„Si?“ souhlasil nejistě.

„Sei.“ odvětila.

Nechápavě na ni hleděl. Neměl tušení, co mu povídá. Viděla jeho zmatený výraz a zvedla na rukou šest prstů.

„Šest!“ vydechl s úlevou Jon. „Pokoj šest? Grazie.“ Vyběhl schody do druhého patra a stanul před pokojem číslo šest. Zhluboka se nadechl a zaklepal. Zaslechl kroky, a pak se dveře otevřely. Byl to on, Vincent. Muž na něj nechápavě hleděl, neměl tušení, kde se tu mladík vzal. Jonovi se stáhly vnitřnosti, když ho spatřil, stejného jako před rokem, snad jen vlasy měl o něco málo delší. Ale jinak to byl stále ten stejný Vincent, jakého si vybavoval ve svých vzpomínkách a snech. A pořád na něj úplně stejně působil.

Jonathan čekal, že ho strhne do náruče a vášnivě jej políbí jako v jeho představách, místo toho však Vincent řekl: „Co tady děláš?“

„To není zrovna přivítání, jaké bych si přál,“ zasmál se Jon, trochu zklamaný jeho reakcí.

„Já… Promiň, jen jsem v šoku.“

„Mohu jít dál?“

„Jistě, jen pojď. Samozřejmě,“ mumlal Vincent, naprosto vyvedený z míry. Tvářil se jako by spatřil přízrak. „Posaď se. Kde se tu bereš?“

„Svatební cesta,“ ušklíbl se Jon a usadil se do volného křesla.

„Aha,“ hlesl malíř. „Tak to blahopřeji.“ Z jeho hlasu však nezaznívala ani trocha upřímnosti nad jeho gratulací. Věděl, že tohle manželství nebude dobré. „A proč nejsi se svou nevěstou?“

„Žertuješ?“ Vyskočil na nohy a rychlým krokem přešel k Vincovi. Chytil jeho tvář do dlaní. „Jsem tu kvůli tobě.“

Políbil ho, ale cítil, že je něco špatně. Vincent mu polibek instinktivně oplatil, ale pak se odtáhl, jako by si to sám sobě zakázal. Jon odstoupil, plný pocitu zranění a zklamání. „Bože, byl jsem pošetilý. Omlouvám se. Jen tak nezávazně, jsme si řekli a já si na moment myslel… To vážně bylo hloupé. Ze dvou slov jsem si odvodil víc, než jak to ve skutečnosti bylo. Vážně se omlouvám, byla to chyba. Já… Odcházím. Nemusíš se bát, už mě neuvidíš.“ Otočil se ke dveřím a nadával si do hlupáků. Jak to od něj bylo naivní. Co si vlastně myslel? Jen letní románek muže, který měl desítky, nebo stovky (co on ví) partnerů a partnerek.

Vzal za kliku a rozevíral dveře. Něčí ruka je však přibouchla. „Počkej,“ zašeptal Vincent. Stál v jeho těsné blízkosti. Rukou přejel po jeho tváři a prsty zajel do vlasů, jež zachytil a přinutil ho tak nastavit mu rty. Vincent jej políbil stejně vášnivě jako v jeho představách. Jenomže tohle nebyla představa, ale skutečnost. A ta byla mnohem lepší, než jen nějaké fantazie. Jon jej objal a rukama přejížděl po zádech. Polibek začal být víc a víc bouřlivější. Jonathan ve své náruživosti roztrhl muži košili, až pár knoflíčků odlétlo. Vincent se nenechal dlouho pobízet a vysoukal mu košili z kalhot, načež ji také svlékl. Za chvíli se již oba zmítali nazí na posteli.

Když pak leželi vedle sebe na posteli a Jon si opíral svou hlavu o Vincentovo rameno, zeptal se mladík na to, co ho trápilo. „Spletl jsem se, nebo ne?“

„A s čím?“

Nechtěl vyslovit tu bláhovou myšlenku, že by k němu muž choval hlubší city. Sice se s ním právě miloval, ale jak mohl vědět, zda nejde jen o další sex? „Když jsem sem přijel.“

Vincent si povzdechl. „To byla chyba. Obrovská.“

„Rozumím.“ Jon se zvedl, chtěl odejít. Nechtěl tu s ním strávit další chvíli s vědomím, že se tohle nemělo stát.

„Nerozumíš,“ zavrtěl hlavou Vinc a chytil jej za paži, aby nikam neodcházel. „Neměl jsi sem jezdit, protože to není správné. Měl bys být dokonalý manžel, zachovat rod a podnik, stranit se skandálů.“ Obzvláště zdůraznil to poslední. „Neměl bys být se mnou, ale se svojí manželkou. Je to probůh tvoje svatební cesta!“

„Tak proč jsi mě nenechal odejít?“

„Řekl jsi, že už tě nikdy neuvidím. A to bych nezvládl. Ne teď po tom, co jsem tě zase viděl. Nemáš tušení, jak jsi mi chyběl,“ zachraptěl a znovu ho nenasytně políbil.

„Ale mám,“ odvětil Jon mezi polibky, jež vedly k dalšímu milování.

***

„Tak, co jsi dělal celou dobu?“ tázal se Jonathan. Ležel napříč postele, s hlavou položenou na Vincentově hrudi.

„Znáš to,“ pokrčil rameny Vincent. „Maloval jsem, snažil se žít jako dosud.“

„Máš hodně zakázek?“

„Sem tam. To víš, jednou dole, jednou nahoře. Zrovna teď se mi daří. V Paříži mi představili jednu ženu, které se zalíbily moje portréty − ty slušné, samozřejmě. A chtěla, abych ji namaloval. Ovšem boháči vždy musí mít něco zvláštního, takže mě pozvala do Říma, zaplatila výdaje a já ji teď portrétuji.“

„Jak dlouho tu budeš?“ zeptal se Jon s obavami.

„Obraz už je téměř hotový.“

„Takže ne dlouho.“

„Pár dní.“

„Zůstaň déle,“ žádal jej mladík.

„Nemůžu si to dovolit. Peníze z téhle zakázky mě můžou živit dlouho. Nemám na to, abych tu zůstával.“

„Zaplatím ti to.“

„Nebudu si brát tvoje peníze,“ vzepřel se Vinc.

„A proč ne? O nic nejde, mám spoustu peněz. Prosím, kvůli mně. Jel jsem až sem.“

„Říkal jsem ti, že jsi to neměl dělat.“

„Takže mám odejít?“

„Kam bys pořád chodil?“ zasmál se Vincent a zadíval se mu do očí. „Bože, já přece nevěřím na lásku. Jenže nevím, jak jinak vysvětlit to, co k tobě cítím.“

Jon se posadil. „Chceš říct, že mě miluješ?“

„Nevím, nikdy jsem nikoho nemiloval,“ odvětil muž. „Ale jestli to není ono, tak se to tomu zatraceně blíží.“

Rozbušilo se mu srdce, když slyšel to vyznání. Všechny emoce se v něm motaly najednou, nevěděl, co v tu chvíli vlastně přesně cítí. Jen věděl, že je to krásný pocit. „Myslím, že tě také miluji.“ Dal mu to jasně najevo skrze polibek. Do toho se ale Vincent rozesmál.

„Promiň,“ omlouval se. „Ale přijdu si tak…“

„Romanticky?“ zkusil to Jon.

„Pateticky. Ne kvůli tomu, co jsi řekl nebo tak. Jen bych si nikdy nepomyslel, že budu někdy vést takovouhle konverzaci.“

„No, všechno je jednou poprvé.“

„To ano.“

„Zůstaň tady,“ zopakoval Jonathan náhle své přání. „Prosím, tolik jsi mi chyběl.“

„Dobře, ale jen pár dní navíc.“

„Děkuju.“ Jonathan se mu stulil do náručí. Přišlo mu to tak samozřejmé, známé.

„Už je pozdě, neměl by ses vrátit?“

„Chceš se mě zbavit?“ rýpl si mladík.

„Ne, chtěl bych si tě tu nechat napořád. Jen nechci, aby tvá žena začala vyšilovat. Pamatuješ si ještě, že máš manželku, ne?“

„Bohužel ano. Ale ještě chvíli to beze mě vydrží,“ zamumlal a pevněji se k němu přitiskl. „Víš, kdyby ses přestěhoval do mého hotelu, nemusel bych tak spěchat. Když už to stejně budu platit.“

„Souhlasil jsem s jedním, ale…“

„Nemusel bych si vymýšlet důvody, jak se vypařit. Mohl bych za tebou přijít téměř kdykoli,“ argumentoval Jon.

„Je nějaká šance, že si neprosadíš svou?“ povzdechl si Vincent.

„Nemyslím.“

„Budou se tam na mě dívat divně.“

„A od kdy tebe zajímá, co si kdo myslí?“

„A tvoje žena? Nebude jí divné, že se vytrácíš z postele?“

„Bude ráda, že v ní nemusí být se mnou. Navíc máme každý svou ložnici.“

„Je to tak zlé?“

„Co ti mám povídat? Je to netykavka, co na mě za celý den promluví asi třikrát. Není to zrovna šťastně až navěky.“

„To je mi líto. Měl bys mít dobré manželství.“

„To budu, když budu mít i tebe. Co kdyby ses přestěhoval do Londýna? Olivie bude stejně nejspíš na venkově, já budu v londýnském bytě, nikdo by nás nerušil.“

„Jone, přestaň snít. Právě proto jsem chtěl, aby to skončilo s létem. Nikdy nebudeme moci být spolu, jen my dva. Každý máme svůj život a zodpovědnost, nemůžeme si dělat, co chceme. Musíš pochopit, mon coeur, že musíme žít s tím, co máme teď, žádné plány.“

„Tobě se to tak lehko říká…“

„Lehko? Víš, že jsi pro mě jedinečný, ale musíme být realisté. Je to prostě tak, ať cítím cokoli.“

Jonathan neodpovídal. Jen tiše ležel a naslouchal tlukotu Vincentova srdce. Bylo tam, milující, laskavé srdce. A přesto mluví tak tvrdě o jejich budoucnosti. „Řekni, že mě nikdy neopustíš,“ promluvil konečně po chvíli.

„Kéž bych mohl,“ odpověděl Vincent a pevně ho sevřel v náručí.