Další dva týdny uběhly jako voda a čas, který spolu mohli trávit, se neúprosně krátil. Už jen pár dní a jejich společné chvíle budou minulostí, na níž Vincent nejspíš za chvíli zapomene a Jonathan na ni nikdy nebude moci myslet.

Jonathana, ačkoli si to nechtěl přiznat, toto pomyšlení bolelo, a tak se šest dní před odjezdem vymluvil Ethiénovi a šel rovnou za Vincentem. Tušil sice, že muž bude mít práci, ale i pohled na něj mu naprosto stačil. Vešel do malířova montmarterského bytu, ale zarazil se hned ve dveřích. Vincent se nakláněl nad krásným nahým mladým mužem na posteli. Jonathan nasucho polkl. On se ho dotýká. Ovládl ho zvláštní pocit, který neznal. Nevěděl, co to je, ale rozhodně se mu to nelíbilo. A nelíbily se mu ani Vincentovy ruce na těle toho neznámého. Chtěl, aby ten druhý muž okamžitě odešel. Jen ať se ho už Vincent nedotýká…

„Jone?“ Vincent se otočil a konečně si ho všiml. Usmál se. „Co ty tady?“

Jonathan stále ještě zíral na muže na posteli. Odvrátil pohled a zaměřil se na Vincenta. Proč se usmívá, jako by byl rád, že je tu, když tu má toho druhého? Po chvíli odpověděl. „Přišel jsem dřív. Abychom měli víc času, když odjíždím.“

„Ale já maluji, to víš.“

Tak maluješ, co? Že by se teď malovalo na tělo? „Tak já tedy zase půjdu,“ pokrčil rameny a obrátil se k odchodu.

„Počkej přeci,“ zarazil ho Vincent. Pár kroky přešel k němu a chytil jej za zápěstí. Máš pravdu, za pár dní odjíždíš, zatímco malování tu bude pořád. Měl by sis užít poslední dny svobody, než se vrátíš do té puritánské Anglie. Řeknu mu, ať odejde.“

Vinc pronesl k neznámému cosi ve francouzštině. Ten pokýval, také něco pověděl. Jakmile se oblékl, vytratil se. Malíř objal Jona v pase a zašeptal mu: „Teď jsme konečně sami.“ Políbil ho, ale Jon nereagoval. Jeho pohled přitahovala prázdná postel. Stále tam viděl onoho muže a na něm Vincentovy dlaně.

„Je ti něco?“ zamračil se Vinc ustaraně.

„Ne, jsem v pořádku,“ odvětil Jon. „Nepůjdeme raději ven?“

„Ty chceš jít ven? Vážně jsi v pořádku?“ dobíral si ho starší muž.

„Chci.“ Rozhodně nemínil být tady po tom, co spatřil. Doufal, že čerstvý vzduch mu vyčistí hlavu od těch představ.

„Dobře tedy,“ souhlasil. „Kam chceš jít?“

„To je jedno.“

Vincent věděl, že se něco děje, ale zjevně z mladíka nic nedostane. Proto ho uchopil za ruku a vyvedl ven z bytu. Samozřejmě se mu hned za dveřmi vytrhl. Mlčky (když už, mluvil jen Vincent), došli k vysoké kovové věži. Jonathan o ní slyšel - nejvyšší stavba světa, navržená Gustavem Eiffelem. Také ji viděl, přeci jen byla nepřehlédnutelná, ale nenavštívil ji. Ethién, stejně jako většina Pařížanů, věž nesnášel a nemohl se dočkat, až ji zboří.

„Moje druhé nejoblíbenější místo. Počkej, až uvidíš výhled ze shora. Nevím, co proti ní lidé mají.“

Lanovkou vyjeli do třetího patra. Když vystoupili, Jonathan zalapal po dechu. Nikdy se neocitl takhle vysoko. „Je to děsivá výška.“

„Neboj se,“ usmál se na něj Vincent. „No není to nádhera? Celá Paříž na dohled.“

„Je to vysoko,“ opakoval Jon strnule.

„Je to zázrak. No tak, pojď.“ Vzal jeho dlaň do své a vedl ho k zábradlí. Jon se mu opět vytrhl. „Nikdo tu není, je to bezpečné.“

„O to nejde.“

„Tak co s tebou je?“

„Nic.“

„Chováš se divně celou dobu. Proč jsi za mnou vůbec chodil, když jsi měl mizernou náladu?“

„Než jsem přišel, měl jsem ji dobrou,“ odsekl mladík.

„Proč? Co jsem ti…“ V tu chvíli mu to došlo. Proč mu to nedošlo dřív? Bylo to tak jasné. Užasle na něj hleděl a potlačujíc smích se zeptal: „Ty žárlíš?“

„Ne, to ne,“ bránil se Jonathan. Žárlit? Absurdní tvrzení.

„To kvůli tomu muži?“

„Já nežárlím! Je mi jedno, co děláš a s kolika dalšími muži spíš. Nezáleží mi na tobě. Nejsi pro mě nic.“ Toužil ta slova vzít zpět, hned jak je vyslovil. Uvědomoval si, že to přehnal, že ta slova mohla zraňovat. Obával se Vincentovi reakce. Ale ten jen pokrčil rameny a podivně se pousmál.

„Nic.“ Zopakoval zamyšleně. „To je dobře. Tak to má být.“

Opřel se o zábradlí. „Je to vážně krásné, měl by ses podívat. Kvůli tomu jsem tě sem přivedl. Je to jako mít město na dlani. Víš, takhle asi nějak to vidí ptáci, tam ze shora. Skoro se do nich dokážu vcítit. Skoro jako bych jimi byl.“ Vyklonil se přes zábradlí a Jonathan zalapal po dechu. Vincent si ho nevšímal. Dál se nebezpečně nahýbal. „Stačilo by jen…“

„Vincente,“ hlesl Jon roztřeseně. „Prosím.“

„Stačilo by jen roztáhnout ruce.“ Přesně jak říkal, udělal. Rozpažil ruce a držel se jen nohama. „Myslíš, že bych letěl, mon coeur?“

Jon nikdy necítil větší úzkost. V hloubi duše věděl, že Vincent nechce skočit, ale situace byla tak nebezpečná, že mohl spadnout i neúmyslně. Musel něco udělat. Ten strach se stal neúnosným. Nohy ho samy vedly k Vincentovi. Aniž si uvědomil jak, stál za ním, a pevně ho zezadu objímal. „Záleží mi na tobě, to jsi chtěl slyšet?“

Vincent se pevně chytil zábradlí. Rty se mu zvlnily v úsměvu. Zavřel oči a prostě jen vstřebával Jonovo objetí. Po chvíli se mu přetočil v náručí, pohladil jej po tváři a pronesl: „A pak že jsem nic.“

Jonathan se odtáhl a nevěřícně se na něj zahleděl vlhkýma očima. „To měla být nějaká zkouška? To jsi mi chtěl něco dokazovat?“ Mladík se rozzuřil. „Jsi zvrácený. Měl jsi skočit, ty bastarde!“

„Počkej.“ Muž ho chytil, ale Jon se mu vytrhl. „Omlouvám se, přehnal jsem to.“

„Omlouváš se? Doopravdy? Máš ponětí, jak jsem se vyděsil?“ A Vincent měl, protože chlapci po tváři skanula slza. Ihned ji setřel, ale malířovu zraku neunikla.

„Jone, promiň. Nechtěl jsem tě vystrašit. Nemám ponětí, proč jsem to udělal. Občas ani nevím, co činím.“

„Chci odtud pryč,“ zavrčel Jon.

„Dobře.“ Sjeli zase dolů. Vincent se cítil strašně. Chtěl mladíka trochu popíchnout, ale nenapadlo by ho, že to vezme tak vážně. Nikdy předtím nespadl. Věděl, že se dokáže udržet, nevnímal to jako nebezpečné. Byl už takový. Občas měl prostě nutkání provést něco nezodpovědného a bláznivého.

Chytili si drožku a Vincent udal kočímu za cíl hotel Continental.

„Ne,“ ozval se náhle Jon. „K tobě.“

„Určitě?“

Mladík přikývl a tak Vincent změnil jejich cíl. Za celou cestu Jon nepromluvil. Když dorazili do Vincentova bytu, začal se mu malíř znovu omlouvat. Jonathan ho umlčel naléhavým polibkem. Chtěl cítit jeho ústa, jeho doteky, jeho kůži jak se tře o jeho. Možnost, že jej ztratí, v něm vyvolala tyto zoufalé potřeby.

„Takže tě přešel vztek?“ podivil se Vinc, když se odtrhl od jeho rtů.

„Přímo zuřím,“ zamračil se mladší z mužů, ačkoli prvotní rozčilení už pominulo. „Měl jsem chuť se sebrat a nechat tě tam. Ale zbývá nám jen několik dní. Nechci je promarnit nesmyslnými hádkami. Vždyť pak už na tom stejně nesejde.“

„Už mi to nikdy nedělej,“ požádal ho, když pak leželi vedle sebe v posteli.

„Slibuji.“

„Poslyš, dohodli jsme se, že nebudou žádné city, ale záleží mi na tobě. I když jsem to nechtěl.“

„Já vím,“ odvětil Vincent a přitáhl si ho blíže k sobě. Jonathan si ochotně položil hlavu na jeho hrudník a nechal se vískat ve vlasech.

„Ale nebudu tě omezovat. Za chvíli odjedu a už o mně neuslyšíš.“

„Já vím,“ řekl znovu, ale tentokrát jako by mu v hlase zaznělo něco jako smutek. Nemluvili, Jon si tiše vychutnával Vincentovy něžnosti. „Ten muž ráno byl jen model. Dotýkal jsem se ho jen, abych ho naaranžoval do správné pózy.“

„Nemusíš mi nic vysvětlovat.“

Vincent však pokračoval. „Chci, abys to slyšel. A také to, že jsem nespal s nikým jiným, co jsme spolu.“

„Proč ne?“

„Prostě nechci. Nepřišlo mi to správné. Mám dojem, že mi na tobě asi také záleží.“ Tu poslední větu málem ani nevyslovil. Nikdy neplýtval city, ani jejich vyjadřováním. Ale cítil potřebu to pronést nahlas. Jonathan vycítil, že něco takového Vincent neříká často. Aby rozptýlil napětí, dodal malíř žertovně: „Ale hlavně proto, že mi dáváš natolik zabrat, že mi na jiné nezbývá čas ani síly.“

Jon se zasmál, zvedl hlavu a obkročmo si sedl na malíře. Zajel mu rukou do rozkroku. Reakce se dostavila okamžitě. „No, trochu síly asi ještě máš,“ dobíral si ho.

„Můžeme to zkusit,“ opáčil Vinc a přetočil ho pod sebe. Ještě chvíli zazníval smích, ale pak byly slyšet už jen výkřiky slasti.