Jon ležel na posteli, zatímco venku pořád pražilo slunce, byl vyčerpaný a rozbolavělý, a doznívaly v něm poslední okamžiky milování. Bylo to jiné, než sex s prostitutkami. S těmi ženami našel uvolnění, to ano, ale tohle bylo prostě jiné. Lepší. Jenomže co teď? V nevěstinci po sexu odejdete. Má zůstat, nebo odejít? Co se od něj očekává? Jelikož šlo mezi nimi jen o vzájemné uspokojení, není důvod zůstávat, ne? Pohnul se tedy, chtěl se zvednout, ale Vincentova ruka ho objala kolem pasu a muž se přitiskl k jeho zádům.

„Jak se cítíš?“ otázal se Vincent stále ještě zadýchaným hlasem.

„Zvláštně,“ odvětil zasněně Jon. „Ale hezky zvláštně.“

„Takže se ti to líbilo?“

„Hádám, že ano,“ zasmál se Jonathan. Vincent se musel usmát. Líbilo se mu, když mladík přestal být vážný a soustředěný na společenské normy, a prostě se smál.

„Takže si to chceš zopakovat?“ zašeptal mu do ucha.

„Hned?“ vyděsil se Jon, který si sice užíval, ale přeci jen ho určité partie bolely.

„Ne hned.“ Vincenta jeho zděšení pobavilo. „Někdy. Neodjíždíš přeci zítra.“

Jon se mu přetočil v náručí a překvapeně se na něj podíval. „Ty bys chtěl?“

„Někdo tě to naučit musí,“ pokrčil Vinc rameny. „Dřív než uvízneš v pasti manželství a upjaté londýnské smetánky.“

„Ale proč já? Mohl bys mít určitě kohokoli.“

„To bych mohl,“ přiznal malíř bez předstírané skromnosti.

„Tak proč já? Proč se se mnou zahazuješ?“

„Já ani nevím,“ odpověděl upřímně. Jon chtěl něco dodat, ale Vincent pokračoval. „Skutečně, nemám tušení. Něco na tobě prostě je.“

Jon se zamyslel, a pak znovu promluvil. „A nebude to divné, když to mezi námi bude pokračovat? Řekli jsme si přeci, že to skončí, jakmile odjedu. Žádné city, nebo něco takového.“

„Nějaké dny navíc, nic nezmění. Upřímně, pro mě by to tak bylo jednoduší − nemuset hledat někoho na noc. Můžeme se předem domluvit, a tak bych mohl v klidu pracovat. Jen bychom si užívali. Pokud ti to ovšem není proti srsti?“

Sex bez jakýchkoli vazeb a povinností, že by měl být mladíkovi zmítanému hormony proti srsti? „Ne, tak mi to vyhovuje.“

„Ale vážně, citově se nevázat. Nechci nějaké žárlivé scény, když se podívám na někoho jiného. Na oplátku to samozřejmě budu dodržovat také.“

„Jistě, něčeho takového se bát nemusíš.“

„Tak jsme domluveni.“ Vincent se opřel rukama do matrace a stvrdil jejich dohodu polibkem.

... 

První srpnový den. Kam se ten měsíc ztratil, Jonathan netušil, ale začínal si uvědomovat, že mu zbývají tři týdny, než bude muset odjet.

Co vše se stihlo za poslední měsíc udát. Ty události mu převrátily život. Měnil se a potvrdil to včera. Stále nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Musel přiznat, že se mu to líbilo a rád by si to zopakoval. Ale Vincent se pro dnešek omluvil kvůli práci. Bude tedy muset přetrpět Ethiénův program.

Ovšem hned nazítří, jen co se zbavil Ethiéna, byl zpátky v Rue Lepic. Vincent žertoval, že je velmi dychtivým žákem, nicméně on ho velmi rád učil.

Trávili spolu každou volnou chvíli. Jon věděl, že mu dochází čas, než se bude muset vrátit, a tak si chtěl tu dobu co nejvíce užít. Aby Ethién nepojal podezření a nenapsal jeho rodičům, pokračoval Jonathan v jejich prohlídkách a návštěvách různých kulturních stánků. Mezitím mohl Vincent pracovat. Jak tvrdil, Jonathan mu dodával inspiraci, a tak se ponořil do tvoření, že někdy maloval, i dlouho do odpoledne. Jonovi to nevadilo. Existovaly sice věci, které by dělal mnohem raději, ale vždy nechal Vince dílo dokončit.

V neděli 6. srpna se domluvili na pozdní dopoledne, ale hodiny odbily již dvě a Jonathan stále nikde. Vincenta napadlo, že si to celé rozmyslel. Jeho obavy však o dvacet minut později rozptýlil sám Jonathan. „Promiň, Ethién a Florent si usmysleli, že mě vytáhnou na narozeninový oběd.“

„Máš narozeniny?“

„No ano,“ přitakal Jon roztržitě. Celou dobu v restauraci si přál být zde a milovat se s Vincentem. Narozeniny se právě staly jeho nejneoblíbenějším dnem, protože mu v tom bránily.

„Nic jsi neřekl,“ odvětil Vinc. „Měli bychom to oslavit.“

„Ano a napadá mě jeden skvělý způsob, jak to udělat,“ ušklíbl se Jon a začal Vincentovi rozepínat košili. Vincent však jeho ruce zachytil a okamžitě ho zchladil. „Myslím nějak zvláštně, někam si vyjít. Tohle můžeme dělat potom.“

„Já nechci nic oslavovat, chci jít do postele,“ namítal Jonathan, ale to už ho Vincent tlačil ven z bytu.

„Jen pojď, chci s tebou jít někam ven, začínám mít pocit, že mimo tyhle čtyři stěny už snad nic není.“

Skončili v jedné z kaváren v Latinské čtvrti. Seděli venku před kavárnou, povídali si a Jon tak zjišťoval, že je dokáže spojovat víc věcí než jen vzájemná tělesná přitažlivost. Vincent byl zábavný, okouzlující a zkrátka si výborně rozuměli.

Pak jim Vinc objednal zákusek se šlehačkou namísto narozeninového dortu. Náhle se k němu malíř naklonil přes stůl a diskrétně mu sdělil, že má na bradě trochu šlehačky. Jon se začervenal a snažil se ji setřít, ale nedařilo se.

„Ukaž,“ zasmál se Vincent pobaveně a vzal do ruky ubrousek. Natáhl ruku, aby mu nečistotu setřel, ale Jon sebou cukl. Vytrhl mu ubrousek z ruky a důkladně si bradu otřel.

„Blázníš?“ sykl k muži naštvaně. „Jsme na veřejnosti, někdo by si to mohl špatně vykládat.“

„Anebo by si to vykládal dobře?“ obořil se na něj Vinc nazpět.

„Nechci, aby mě s tebou viděli otcovi známí. Známost s tebou není zrovna to nejlepší.“

„Rozumím ti,“ odvětil muž nevzrušeně. „Tak jdeme rovnou ke mně, ne? Jde jen o to jedno, takže bylo hloupé vzít tě sem.“

Jon se na něj překvapeně podíval, jeho výbuch nervů byl tatam stejně rychle, jako se objevil. Jak jeho slova zněla, si uvědomil až poté, co je vyslovil. „Promiň,“ hlesl. „Nemyslel jsem to tak.“

„Ale myslel. A mně to nevadí, skutečně ne,“ ujistil ho, když spatřil pochyby v jeho tváři. „Neměl jsem tě sem brát. Jen jsem si myslel, že by to mohlo být příjemné, poznat se i po jiných stránkách.“

Chápavost, se kterou Vincent přijímal jeho chování, ho nutila stydět se sama za sebe. „Ne, vážně se omlouvám. Nechtěl jsem, aby to vyznělo tak, jak to asi vyznělo. Ty jsi mi chtěl udělat hezký den a já se zachovám jako bídák.“

Vincent se znovu lehce naklonil přes stůl, ale jen natolik, aby se Jon nemusel obávat zraků veřejnosti a usmál se. „Protože ty jsi bídák. Zlobivý chlapec, co se tahá se špatnými lidmi a dělá neslušné věci.“

„No, když jsme u těch neslušných věcí,“ opáčil Jon a kousl se do rtu, „je nějaká šance, na tohle zapomenout a přesunout se k tobě?“

Starší muž se odtáhl a změřil si ho nevyzpytatelným, svůdným pohledem. „Ta možnost by tu byla, ano.“

Jonathan okamžitě zavolal číšníka, aby zaplatili, a do Montmartru donutil Vincenta běžet.