Jonathan si nemohl pomoci, ale jakkoli se snažil držet vážný výraz, do tváře se mu neustále vnucoval úsměv. Zaklepal, a když se ozvalo francouzsky „dále“, vešel. Vincent něco maloval, a jen na okamžik zvedl oči, aby si prohlédl příchozího.

„Jonathane,“ vydechl překvapeně. „Jsem rád, že jsi přišel, ale zrovna teď mám práci, promiň.“

„Můžu počkat?“ navrhl Jonathan nesměle.

„Bude to trvat. Možná i hodiny,“ varoval ho malíř.

„To nevadí, nemám jiný program,“ pokrčil mladík rameny a usadil se na postel.

Vincent se na něho opět podíval a věnoval mu jeden ze svých neodolatelných úsměvů. „Jak chceš. Ale bude to nuda.“ Když viděl, že Jon stále zůstává, vrátil se ke své práci. Zrovna měl rozdělaný jeden reklamní plakát.

Přesně jak předvídal, Jonathan se nudil. Ale nebylo to úplně nepříjemné nicnedělání. Pozoroval Vincenta, jak maluje. Byla to příležitost, jak si ho moci důkladně prohlédnout. Všiml si například, že si malíř nevědomky sem tam prohrábne vlasy, většinou ve chvílích kdy se zastavil, aby si promyslel další tahy. Také si všiml jemné vrásky na jeho čele, když se soustředil.

Po dvou hodinách Vincent plakát dokončil. Rukou si pročísl vlasy a podíval se na Jonathana. „Tak, hotovo. Promiň, že jsi musel čekat, ale peníze se samy nevydělají.“

„V pořádku,“ odvětil Jon s úsměvem.

Vincent před něj předstoupil a zkoumavě se na něj zadíval. „Takže, proč jsi vlastně přišel?“

„Já…“ začal Jonathan, ale zjišťoval, že ho tváří v tvář tomu přitažlivému muži slova opouštějí.

„No tak, prostě upřímně odpověz. Pro mě si přece nemusíš vymýšlet žádné výmluvy.“

Jonathan se nadechl. To je přeci směšné. Šel sem naprosto odhodlán a to se nezměnilo. Tak dobře, bude upřímný. „Tak nějak jsem doufal, že bychom mohli pokračovat v tom, co minule.“

Vincenta jeho otevřenost potěšila. Přešel ještě blíže, sklonil se k mladíkovu obličeji, vzal jej do rukou a přitiskl své rty na jeho v dlouhém, nádherném polibku. „Kdybys to řekl ihned, na to malování bych se vykašlal,“ zažertoval a Jonathan se zasmál. Vincent ho znovu políbil a pomalu na něj zatlačil, aby si lehl. Rukama se zapřel do matrace a obkročmo si klekl kolem mladíkova těla. Kradl mu polibky a rukou bloudil pod jeho košilí, když se mu ji povedlo rozepnout. Sjel rty níže, na krk. Prsty se dotkly bradavky a Jonathan zadržel dech.

„Počkej,“ zastavil ho. Vincent se na něj tázavě podíval. „Tohle je jen tak. Až za několik týdnů odjedu, zapomeneme na všechno, co se tu stalo, dobře?“

„S ničím jiným ani nepočítám,“ uklidňoval ho malíř a vzal si další polibek. Jonathan cítil, že je vzrušený a začíná to být vidět. Vincentovi polibky ho však nutily přestat v přemýšlení. Dlaně, do teď klidně spočívající na posteli, se zvedly a vydaly se také na průzkum. Jonathana samotného překvapovala jeho opovážlivost. Ale s Vincentem se cítil v těchto věcech naprosto přirozeně.

„Myslíš, že jsi připravený?“ zašeptal mu do ucha Vincent. Jonovi se zatajil dech. Tak je to tady. Jeho velký krok. Je na něj vůbec připravený? Jeho tělo by připravené bylo, toužilo po tom, ba přímo zoufale volalo. Ale jestli by toho byl schopen psychicky, to je něco jiného. Dřív než ale stačil odpovědět, do bytu vtrhlo za značného hluku několik rozjařených lidí. Vincentovy rty se stáhly a vyšlo z nich francouzské zaklení. Zvedl se a otočil se k nevítaným hostům. O něčem spolu mluvili, ale Jonathan jim nerozuměl. O chvíli později zmizeli.

„Promiň,“ omlouval se Vincent již v angličtině. „Zapomněl jsem, že jsem slíbil jít s nimi. Jen tak neodejdou.“

„To nic. V pořádku,“ zachraplal Jon.

„Můžeš jít se mnou, jestli chceš.“

„Tak dobře,“ souhlasil mladík a pečlivě si zapnul rozhalenou košili. Když se dostatečně upravil, sešli společně dolů na ulici a asi po deseti minutách se ocitli u kabaretu, na jehož vývěsním štítu vyskakoval z hrnce králík s čepicí. Uvnitř usedli k jednomu z podlouhlých dřevěných stolů ke skupině Vincentových přátel. Vincent všechny navzájem představil, ale Jonathan si po chvíli stejně jména nepamatoval. Celé prostředí kabaretu sice působilo příjemně, ale Jon se mezi vší tou plynulou francouzštinou cítil velmi cize a nepohodlně. Když se dali do zpěvu známých francouzských písní, Jon jen tiše seděl, jelikož neznal ani slovo. Vydržel to nějakou dobu, ale poté se naklonil k Vincentovi a sdělil mu, že odchází.

„Nelíbí se ti tu?“ otázal se starší muž.

„O to nejde. Jen jsem poněkud ztracený ve vší té francouzštině. Nechci ti kazit zábavu. Půjdu do hotelu.“

„Nic nekazíš,“ namítal Vincent.

„Vážně půjdu. Zase se zastavím.“

„Dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ odvětil Jon s pousmáním a odešel.

Jonathan přišel hned nazítří. Přestože venku vládlo ukrutné nesnesitelné horko, cosi Jona vyhnalo z pohodlí hotelu do Montmartru. Výstup na vysoce umístěné návrší umělecké čtvrti byl v tomto počasí náročný, nicméně výhled, který se mu naskytl v ulici Rue Lepic, kde se nacházel Vincentův byt, mu stál za to.

Spatřil Vincenta hned, jak se přiblížil na dohled jeho domu. Malíř seděl jen ve spodním prádle mezi rámy okna a cosi si maloval. Během minuty byl Jonathan v jeho bytě. Vincent vstal ze svého místa a odložil papíry s kresbou stranou.

„Promiň mi ten včerejšek,“ omlouval se.

„Co bych měl promíjet?“ usmál se Jon, a co nejnenápadněji si prohlížel Vincentovo obnažené štíhlé a trochu šlachovité tělo. „Nemůžeš za to, že nejsem schopný naučit se ani slovo francouzsky.“

„To je pravda. Pokud si chceš vydržovat francouzské milence, měl by ses naučit francouzsky. I když dá se to zvládnout i bez mluvení,“ prohodil Vincent a na důkaz svého tvrzení mladíka políbil.

„Dnes neplánuješ někam jít?“ přerušil ho Jonathan.

„Ne, je příliš vedro.“ Malíř si kriticky prohlédl Jonovy vrstvy oblečení. I přes obrovské teplo dodržoval mladík pravidla slušného oblékání. „Musíš se v tom vařit. Nechceš se svléknout?“

Jonathan si sundal sako a přehodil jej přes zábradlí postele.

„Ale no tak,“ zasmál se Vinc. „Tady nezáleží, co máš na sobě.“ Přistoupil k němu a rozepnul mu košili, pomalu knoflíček po knoflíčku. Poté si stoupl za něj, zlehka jej políbil na krk a košili mu svlékl.

„Co jsi to kreslil?“ zeptal se Jon rozechvěle.

Vincent úhledně složil Jonovu košili a položil ji na postel. „Pojď sem,“ vyzval mladíka a přivedl jej k oknu, u něhož prve seděl. „Tam naproti, okno bez závěsů, je tam žena.“

Skutečně. Jonathan uviděl světlovlasou ženu, sedící za stolem a rukou si podpírající hlavu. Shlížela kamsi dolů, možná na ulici, nejspíš ji však ani nevnímala. Zdála se zamyšlená, možná smutná.

„Vypadá smutně,“ vyjádřil Jon nahlas své myšlenky.

„Ano, trochu. Ale když se na ni podíváš pořádně, uvidíš, že to není jen čistý smutek. Je to taková podivná melancholie, nevyjádřitelný pocit. Těžko říci, na co skutečně myslí.“

„Ji jsi kreslil?“

„Ano. Snažil jsem se zachytit ten její zvláštní výraz.“

„Ukážeš mi to?“

„Nestojí to za nic. Je to jen taková skica,“ zavrtěl hlavou Vincent.

„Prosím,“ přemlouval ho Jonathan.

„Dobrá,“ souhlasil malíř a podal mu kresbu.

„Je to nádherné. A přesné.“ Jako by se pocity, které žena vyjadřovala svou tváří, přenesly na papír. „Chci vidět ještě nějaká tvá díla.“

„Jsou támhle,“ ukázal Vincent na hromadu pláten, přikrytou prostěradlem.

Jonathan k nim přeběhl a strhl z nich látku. Klekl si na zem a prohlížel si jedno plátno za druhým. U každého měl pocit, jako by u toho byl. Jako by se nejednalo o malbu, ale o skutečnou situaci, jíž je svědkem. Jako by mohl cítit to, co cítily subjekty obrazů. Všechna ta radost, smutek, vášeň a nejrůznější odstíny emocí.

„Vím, že můj názor za nic nestojí, nejsem žádný kritik, ale podle mě máš talent,“ poznamenal Jonathan a podíval se na muže kousek od sebe.

„Tvůj názor má cenu jako kterýkoliv jiný,“ odporoval mu Vincent a klidným krokem přecházel k němu. „Je jedno jestli jsi kritik, nebo někdo, kdo viděl jen dětské čmáranice. Kdo má právo cokoli soudit? Ničí názor není víc než jiný.“

„Takže souhlasíš s tím, že máš talent?“ zazubil se Jon.

„Bylo by trapné zdráhat se s tím souhlasit, jen abych to slyšel víckrát. A kdybych souhlasil, znělo by to nadutě. Takže ti to povím takhle: jsem si vědom toho, že nejsem úplně neschopný. Domnívám se, že dokážu celkem dobře namalovat, co vidím, nebo se o to alespoň snažím. Jak moc se mi to daří, musí posoudit každý zvlášť.“

„Stačilo by pouhé ano,“ popichoval ho dál Jonathan.

„Párkrát jsem to už slyšel,“ zasmál se Vincent a podal mu ruku. Jon se jí chytil a muž ho vytáhl na nohy, chytíc ho tak do pevného sevření svých rukou. „Jsou i další věci, ve kterých prý vynikám.“

Jonathan se nechal s potěšením políbit a omotal své paže kolem Vincentova těla. Něžné vyzývání se změnilo do vášnivého rytmu. Vincent už se nesnažil krotit; byl muž a chtěl to, na co čekal tak dlouho. Couval k posteli, táhnul Jonathana s sebou a nepřestával. „Chci tě,“ zašeptal mu do ucha. Jonem ta slova projela s příjemným mrazením v zádech. Strach, který dříve pociťoval, jako by byl pryč. Chvěl se pod motýlími polibky, kterými Vincent přejížděl po jeho obličeji, šíji a posléze i hrudníku.

„Jen ať zase nikdo nepřijde,“ zamumlal mladík a Vincent, jenž zrovna zlíbával jeho břicho, se musel zasmát.

„Raději zamknu,“ prohlásil a spěšným krokem přešel ke dveřím, aby je zajistil. Jonathan zaprotestoval, když mu přestala být věnována péče, ale Vincent se ve vteřině vrátil a pokračoval, kde přestal. Laskal ho svými rty a dotyky a Jonovo tělo na to reagovalo. Vinc se dotkl kůže těsně nad lemem mladíkových kalhot, povolil pásek a zajel do nich rukou. Jon jen zalapal po dechu, když ucítil ruku, prozkoumávající obsah jeho poklopce. Po chvíli, za kterou se stihla Jonova erekce ještě zvětšit, vyklouzla ruka z kalhot. Vincent se rozhodl mladíka vysvobodit z vězení látky a stáhl mu kalhoty. Jeho rty se přesunuly od břicha ještě níže, a když měl Jon pocit, že už více nevydrží, vrátil se Vinc zpět k jeho ústům. Pak jej od sebe odtáhl a postrčil jej, aby si lehl na postel. Jon tak bez váhání učinil. Sledoval, jak si muž svléká své spodní prádlo. Se zalíbením sledoval, že Vincent je také velice vzrušený. Prohlížel si jeho tělo, v jeho naprosté nahotě. Bylo to poprvé, kdy byl s jiným mužem v jedné místnosti, oba nazí. A v tu chvíli, nevěda čím to je, mu to přišlo naprosto přirozené. Nejspíš proto, že sám Vincent to tak viděl a on to vycítil. Všechno, co se v ten moment dělo a co se stalo poté, bylo bezvýhradně správné.