Vrána se usadila na Caiově předloktí. Mladík jí odvázal z nohy smotaný kousek papíru.

„Díky,“ promluvil k ní. Pohladil ji po černém peří a jemným pohybem ruky dal najevo, že může odletět. Pták roztáhl křídla a s krákáním se vznesl.

Mladík přešel k Bryceovi a předal mu vzkaz. Ten jej rozmotal a s kamenným výrazem přelétl očima obsah zprávy. Beze slova vrátil papírek Caiovi a zamířil k vězni. Cailen se zvědavě pustil do čtení, jeho tvář však tak poklidná nebyla. Zamračil se, stiskl lístek křečovitě v dlani a vykouzleným plamenem jej rozčileně spálil. Rozevřel pěst a k zemi se snesla drobná smítka popele, načež nasupeně odešel pryč z tábora.

„Rozvažte ho,“ přikázal zatím Bryce dvěma chlapcům. Jeden z nich s udiveným pohledem přiskočil k Silasovi a uvolnil mu provazy spoutané ruce.

„Jsem omilostněn?“ nadzvedl Silas obočí a postavil se na nohy. Protáhl se, uvolňuje tak svaly ztuhlé sezením.

„Evadine to přikázala.“

„Takže můžu jít?“

„Vlastně ne. Máš tu počkat, dokud osobně nepřijde.“

„Chystá se sem?“

„Jo. Je to…“ pohlédl směrem, kde předtím stál Cai a kde někde v trávě ležely spálené zbytky zprávy. „Bylo to v tom vzkazu.“

„Tak na ni počkáme,“ pokrčil Silas rameny a třel si přitom odřená zápěstí. „Hele, nebyl by tu nějakej léčivej mág?“

„Řekl bych, že jsi zvyklý na horší rány,“ rýpl si Bryce.

„To jsem, můžu ti ukázat, kde všude mám jizvy,“ mrkl na něj Lovec, ale pak zvážněl. „Jen nechci, aby ty odřeniny vyvolávaly nepatřičné otázky, až se vrátím do pevnosti.“

„Pravda,“ přikývl mladík, ponechávaje první poznámku bez povšimnutí. „Ale nejsem si jistý, že to chceš podstoupit. Přece jen se většina těch kluků teprve učí.“

„Dobře, tak já vydržím, až přijde někdo kompetentnější,“ zazubil se Silas.

„Někoho seženu. Tohle by snad mohli zvládnout.“

„Chceš, aby na mně ty děti dělaly pokusy? ´Snad´ není zrovna uklidňující slovo, víš?“

„Nějak se učit musí. Jsi snad takový zbabělec?“ popichoval ho dál Bryce.

„Jen nechci, aby mi upadly ruce.“

„Přidám to na seznam požadavků,“ zasmál se blonďák a vydal se hledat léčitele. Za pár minut se vrátil s drobným, ušatým mladíčkem, který působil poněkud nejistým dojmem.

„Podej mu ty ruce,“ vybídl Bryce lovce.

Silas si změřil rozklepaného chlapce, jenž těkal očima sem a tam, jen aby se vyhnul jeho zkoumavému pohledu. Rozhodně nevypadal jako zkušený mág. „Vážně nemůžeme počkat na dospělé?“

Bryce protočil oči. „Dej sem ty ruce,“ zabručel.

Silas neochotně natáhl paže před sebe a otočil je dlaněmi vzhůru. Mladý léčitel si protřel dlaně, jako by si je zahříval. Jako by se snažil mezi nimi rozkřísnout jiskru. A skutečně, když přiložil své dlaně na jeho zápěstí, mohl Silas cítit hřejivé léčivé teplo, vyzařující z mladíkových rukou. V chlapcově tváři se zračilo soustředění. Pak se náhle jeho tvář uvolnila a on odstoupil. Silas pohlédl na svá zápěstí, na kterých nezůstaly ani stopy po odřeninách.

„Dobrá práce,“ pochválil mága Bryce.

„Děkuju,“ špitl chlapec. Bryce mu pokynul a on ochotně zmizel.

„Díky,“ zavolal za ním Silas.

„Obě ruce jsou na svém místě?“

„Jo, nejspíš jsem vás trochu podcenil.“

„Ti kluci jsou vedeni k tomu, aby se o sebe zvládli postarat.“

„Takže sis ze mě utahoval, když jsi tvrdil, že to nezvládnou.“

„Částečně,“ přiznal blonďák. „Nejsou moc zkušení, ale máme tu pár dobrých léčitelů. Ačkoli si nejsem jistý, jestli by zvládli vážná zranění, tohle je maličkost.“

„Moc vtipné,“ ušklíbl se Lovec.

„Och, to ne, to ty jsi tu přece ten vtipný.“ Bryce se sladce usmál, ale v očích mu zářily jiskřičky šibalství. „Tak pojď, dáme si něco k jídlu.“

***

Bryce opustil Lovce a zamířil k průrvě ve skále. Ocitl se tak v uzavření kamenných útvarů, které tvořily menší skalní městečko. Uprostřed bylo volné prostranství. A právě tam stál Cailen. S napětím ve tváři se soustředil, aby mezi svými dlaněmi vytvořil dokonalou ohnivou kouli a tu pak vztekle hodil proti stěně. Kámen už byl na tom místě dosti zčernalý.

„Caii,“ oslovil ho Bryce.

„Jdi pryč,“ zavrčel druhý mladík.

„Chci si promluvit.“

„Ale já ne.“

„Poslyš, já vím, jak se teď asi cítíš, ale…“

„Nevíš nic!“ utrhl se na něj Cailen a dlaně mu začaly plát.

S Brycem to ani nehnulo. „Ten Lovec se mi zdá v pořádku. A Evadine má určitě svoje důvody. Nenechala by ho být, kdyby byl špatný.“

„Je to Lovec, ksakru! Co víc bys chtěl?“

„Přišel ji přece varovat.“

„To tvrdí on. Může to být klidně past! Možná se ji snaží vylákat.“

„Mluvil jsem s ním…“

„Necháš se oblbnout?“

„Caii, já ho znám. Je to ten Lovec, co mě kdysi zachránil.“

Cailen se zarazil a plameny kolem rukou vyhasly. „Jsi si jistý?“

„Ano.“

Černovlásek se zamračil. Celý život věřil jen tomu, že Lovci jsou všichni do jednoho špatní. A teď bylo jeho přesvědčení narušeno. Nevěděl, jak se s tím srovnat. Ani nechtěl. Přes to, co mu Bryce říkal, nikdy nemohl uvěřit Lovci. „To ale nemusí nic znamenat.“

„Caii…“

„Věř si mu, jestli chceš. Ale já si na něj budu dávat pozor.“

„V pořádku,“ přikývl Bryce. Alespoň nějaký pokrok učinili. Cailen byl dost tvrdohlavý, takže zasít v něm semínko pochybnosti byl úspěch. „Evadine tu brzy bude. Tak se, prosím, ovládej.“

Cailen neodpověděl a Bryce poznal, že je na čase odejít. Obrátil se k odchodu, ale po pár krocích ho zarazil Cailenův hlas: „Jestli se o něco pokusí, nebudu váhat, bez ohledu na Evadine.“

⇒ Kapitola 5