Během prvních dvanácti dní v novém útočišti, které nalezli v jeskyni, už si Silas a Cailen vybudovali dobrý systém. Měli rozdělené hlídky a úkoly pro celý den, které jim pomáhaly vylepšovat jejich provizorní obydlí. Silas si vyrobil luk; sice nebyl jako od zbrojíře, ale svůj účel mohl splnit stejně dobře. Chodil na lov denně, ale dosud neměl štěstí, aby ulovil něco většího. Na druhou stranu Cai využil svůj um ve výrobě pastí a také chodil na průzkum okolí. Při jedné ze svých obhlídek našel jeskyni s jezírkem. Díky tomu teď měli i místo, kde se mohli alespoň trochu omýt, jak jen jim to zima dovolovala.

Zásoby jídla byly pečlivě rozdělené a uschované v chladu, aby vydrželi. Už nehladověli tak, jako když pochodovali, přesto by bylo příliš riskantní nemít něco pro horší časy. Ne každý den se jim totiž povedlo sehnat potravu. Pevné zázemí jim ale dovolovalo rozmístit v okolí jeskyně pasti, do kterých se jim se štěstím zachytily veverky, zajíci nebo i ptáci.

Vypadalo to tedy, že zimu tu přečkají bez problémů. Jednu starost však Cailen měl − pořád ho trápila Silasova uzavřenost. Silas se mohl snažit, jak chce, ale on přece vidí, jak ho to užírá. A pokud nebyl duchem zcela přítomný, mohlo by to být i nebezpečné.

Proto se rozhodl udělat první krok. Silas se mu nebude svěřovat, to je jasné, ale možná přece jen existuje něco, co by pro něj mohl udělat. Našel pěkné místo kousek od jejich příbytku a dal se do práce. Jakmile se Silas vrátil z lovu, zavedl jej tam.

„Co to má být?“ podivil se muž při pohledu na hromádku kamenů, které byly poskládány do úhledné malé mohyly. Nebylo pochyb o tom, co představují, přesto se zeptal.

„To je pomníček. Vím, že to není nic moc, ale není tu zrovna s čím pracovat.“

„To vím. Ale proč to tu je?“

„Napadlo mě, že když jsi nemohl svou matku pohřbít, možná bys měl rád alespoň něco…“

„To sis vážně myslel, že tohle pomůže? Co to změní?“

„Nezmění to nic, ale musíš to vypustit ven. A když se nesvěříš mně, myslel jsem, že to třeba půjde takhle.“

„Jsem v pořádku, jasný?“ sykl podrážděně.

„Ne, nejsi. Ale musíš s tím přestat.“

„Přestat s čím?“ opáčil Silas nechápavě.

„S tím sebemrskačstvím.“

„Nechápu, o čem to mluvíš,“ přešel Silas do defenzívy.

„Přede mnou to nemusíš zkoušet zapírat. Vím, jak se cítíš.“

„Ne, to nevíš,“ odsekl mu. „Nemáš ani tušení, jaký to je. Ta vina.“

Cai neodpovídal a Silas se domníval, že ho konečně umlčel. Pak se ale ozvalo: „Jmenoval se Eli.“

Silas na něj překvapeně pohlédl a mladík pokračoval. „Můj bratr. Měl jsem… Žili jsme v malé komunitě, dobře schovaní. Jenže jednou v noci se zničehonic objevili Lovci. Zabíjeli každého, kdo se jim postavil do cesty, ať to byli muži, ženy nebo dokonce děti. Bylo jim to jedno. Chtěli zabít každého mága tam.“

Muž na něj beze slova hleděl, překvapen tím, že se mu Cai svěřuje s něčím tak osobním. Bylo na něm znát, na jeho hlase a pohledu, že vyprávění o oněch událostech mu i po té době přináší bolest.

„Jako první dostali mámu. Tátovi se povedlo vyvést nás pryč… k lesu. ‚Postarej se o Eliho,‘ řekl. Vložil mi jeho ruku do dlaně a řekl: ‚Za každou cenu se držte spolu a nepouštějte se.‘ A pak jsme běželi. Ruku v ruce jsme běželi lesem, daleko od domova. Slyšel jsem je. A psy. Ty velké, vzteklé psy… Hrozně jsem se bál… Tak moc, že jsem si nevšiml, že se mě Eli pustil… A když jsem si všiml, nikde jsem ho neviděl. Byl jsem tak vyděšený. Věděl jsem, že všichni tam jsou mrtví. Všichni včetně mých rodičů. A že já můžu být další. A pak tu byli ty psi. Nikdy jsem se tolik nebál. Měl jsem se vrátit. Hledat ho. Ale utekl jsem. Schoval jsem se ve strži. Celou noc jsem tam zůstal a klepal se zimou.“

Mladík zavřel oči a zhluboka se nadechl. Výdech. „Zkoušel jsem se vrátit, ale nenašel jsem ho. Ve vesnici byli pořád Lovci. A viděl jsem ta těla… Visela ze stromů, potrhaná a znetvořená. Všichni, které jsem znal. Všichni byli pryč.“

„U Bohyně,“ hlesl Silas. Nevěděl co říct. Nikdy nepřemýšlel o Caiově minulosti. Vždy pro něj byl jen tím mrzutým samotářem. Neuvažoval, proč tomu tak je. „Kolik ti bylo?“

„Devět. Eli byl o čtyři roky mladší.“

„Co jsi pak dělal?“

„Asi dva další týdny jsem bloudil po lesích. Živil se brouky a kořínky, spal pod listím a větvemi. Hledal jsem Eliho. Ale místo toho Sebastian našel mě. On a jeho lidé mě vzali k sobě. Zachránili mě.“

„Takže tak jsi skončil v táboře?“

„Ano. Ale důvod, proč ti to říkám, je, že jsem se dlouho utápěl ve vlastní vině. Dovolil jsem, aby se ve mně zakořenila.“

„A ji necítíš?“

„Nikdy úplně nepominula. Ale po čase jsem pochopil, nebo mi spíš bylo vysvětleno, že se tím nic nespraví. To, že se budu ničit, Eliho nevrátí.“

 „Bude mě nenávidět,“ pronesl Silas rezignovaně.

„Kdo?“

„Evadine.“

„Proč?“

„Evadine mi říkala, abych nic nepodnikal, ale já to udělal. Ohrozil jsem ostatní jen proto, abych si něco dokázal.“

Mladík si nevšímal toho, že mu v podstatě sdělil, že lituje záchrany jeho života. Místo toho se soustředil na Silase. Tak, jak to ostatně dělával vždy. Ostatní měli pro něj vždy větší důležitost než on sám. „Nemůžeš za to. Jediný, koho je třeba vinit, jsou ti, kdo jí to udělali. Nikdo jiný. Ty jsi udělal, co jsi mohl − poslal jsi ji na bezpečné místo. Nemohl jsi tušit, že vás vysledují.“

„Měl jsem něco udělat…“

„Na tyhle řeči musíš zapomenout. Žádné ‚kdyby’ nic nezmění. Jestli budeš tu takhle vinu přiživovat, tak tě pohltí a zničí. Připraví tě o všechno dobré. Věř mi.“

„To se stalo tobě?“

„Jo,“ přisvědčil Cai.

Silas se zamyšleně zadíval do plamenů. Poté zvedl svůj zrak ke Caiovi a usmál se na něj. Nebyl to veselý úsměv, spíš vděčný. A hlavně upřímný. „Myslím, že se mýlíš.“ Mladík se zatvářil zmateně. „Nemyslím, že jsi zničený. A rozhodně jsi nepřišel o vše dobré. Je v tobě hodně dobra. Nikdy jsem neviděl nikoho tak bojovat za ostatní, tolik je chránit, jako tebe. Už chápu, proč jsi mě chtěl zabít,“ zavtipkoval.

„To nebylo nic osobního,“ vysvětloval Cai.

„Já vím. Teď už to chápu.“ Poprvé viděl za člověka, kterým se Cai na první pohled zdál být. Poprvé zcela viděl za tu chladnou, odtažitou masku. Nemohl se mu divit, že se choval nepřátelsky. Lovci mu zavraždili všechny jeho blízké, není divu, že se zrovna nehrnul, aby věřil jednomu z nich.

„Vím, že to nebude lehké. A taky to bude chtít čas, ale pak ta bolest, co ti teď svírá hruď, začne pomalu ustupovat. A ty máš navíc to štěstí, že na to nebudeš sám. Máš Bryce, sestru, třeba i mě, když budeš chtít. Nejsme zrovna nejlepší přátelé, ale dlužím ti za svůj život.“

„Nemusíš to dělat jen proto, že si myslíš, že mi něco dlužíš.“

„Nejde jen o můj pocit povinnosti, to ne. Prostě si vážím všeho, co jsi udělal. Když jsem tě poznal, tak jsem se v tobě zmýlil. Rychle jsem tě odsoudil. Co všechno jsi udělal… Asi to bude znít hloupě, ale byl bych hrdý, kdybych tě mohl považovat za přítele.“

Silase jeho slova překvapila, ale rozhodně proti nim nic nenamítal. „Myslím, že to by šlo.“

Cai se usmál, až poněkud nesměle. Nebyl zvyklý se svěřovat cizím, ale snad protože tím mohl pomoci Silasovi, mu tahle zpověď přinesla pocit uspokojení a úlevy. Jako by z jeho beder spadlo jedno ze závaží, která jej tížila.

„Ne, že bych zrovna teď měl moc na výběr, když jsme tu jen sami dva, že,“ utrousil Silas s humorem, uvolňuje tak trochu tísnivou atmosféru tragických vzpomínek.

„Ne, to nemáš,“ zasmál se Cai. „Bohužel, jsi teď odkázaný čistě na mou společnost.“

„Hm,“ odvětil Silas, „hádám, že to už s tebou nějak přežiju.“

„Nápodobně,“ opáčil Cai stejným tónem a oba se na sebe usmáli. Cai cítil, že jejich rozhovor uvolnil napětí mezi nimi a dovolil jim začít s čistým štítem − jako přátelé.