Chladnější konec železné tyčky sevřel rukou obalenou v látce a vytáhl ji z ohně. Druhá strana žhnula rudo-oranžovou barvou, a když ji přiložil ke kůži, ozval se bolestný výkřik.

„Tak už se ti rozvázal jazyk?“ zeptal se jeden z přítomných Lovců. Otázka však nemířila k trýzněnému zajatci, ale k jeho společníkovi, jenž seděl naproti němu a byl nucen vše sledovat.

„Všechno jsem vám řekl, všechno!“ naříkal tázaný.

„Pokračuj,“ pokynul Lovec Silasovi, a tak Silas celý proces zopakoval. Hnusil se při tom sám sobě, nyní ještě víc než dřív. Co by dělal, kdyby na té židli seděl Bryce? Málem k tomu došlo. Tak co by dělal? Dokázal by to? Doufal, že se hrůzná tajemství, která se skrývají za branami pevnosti Lovců, Bryce nikdy nedozví. Jeho malinkatá část si však přála, aby to viděl; aby viděl, co ho mohlo potkat při jeho nerozvážnosti.

„Myslím, že má dost,“ řekl Silas po nějaké době. Mučený muž, jeden z těch dvou, které chytili v Lashertu, byl zbídačený a chvílemi vypadal na omdlení.

„Ještě chvíli a určitě nám to řeknou,“ odvětil Lovec.

„Říkám, že má dost,“ zopakoval Silas důrazně.

„Fajn. Ale sám kapitánovi vysvětlíš, proč nám nic neřekli.“

„Beze všeho,“ pokrčil rameny a netrvalo dlouho, než se musel Arminovi zpovídat. Jeho nadřízený si ho pozval do svého pokoje a usadil Silase do jednoho z křesel.

„Dostali jste z nich něco nového?“ otázal se hned.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „A upřímně, Armine, nemyslím, že vědí něco o Evadine nebo těch ostatních mázích, přesně jak říkali.“

„A odkud jinak by byli?“

„Já nevím. Možná se sem vydali na vlastní pěst. Organizovaní uprchlíci si dávají větší pozor. K Lashertu by se ani nepřiblížil, natož aby šli za jeho brány.“ Alespoň většina, pomyslel si.

„Možná nejsou organizovaní, ale to neznamená, že se s nimi nesešli.“

„Už by to řekli. Kdyby šlo jen o ně samotné, tak by třeba mlčeli, ale nenechali by jeden druhého trpět, kdyby něco věděli.“

„Jak si můžeš být jistý?“

„Jsou to bratři − sourozenci se chrání.“

„Na jedináčka dobrý postřeh.“ Na moment si Silas nebyl jistý, zda ho Armin nachytal nebo jestli to nemělo žádný význam, ale když se kapitán uznale pousmál, mohl si oddechnout.

„Hádám, že to tak platí pro celou rodinu.“

„Tak dobře, ukončíme to.“

„Už žádné mučení?“

„Nevěděl jsem, že ti tolik vadí.“

„Zrovna příjemné to není,“ opáčil Silas a snažil se o co nejklidnější tón.

„Zapomněl jsi snad na naše poslání?“

„To si pamatuju moc dobře,“ odsekl.

Armin si povzdechl. „Děláme, co musíme. Pokud je to zapotřebí k ochraně lidu před mágy, pak musíme udělat vše, co je v našich silách, i když to většinou není k našemu potěšení.“

„A některým se toho potěšení dostává.“

„Na co narážíš?“ vyptával se Armin a znepokojeně přimhouřil oči.

„Na toho, kdo tam byl dnes se mnou.“

„Domníváš se, že si to užíval víc, než měl?“

„Kdybych to nezastavil, tak už bys asi měl jen jednoho vězně.“

Kapitán si zničeně povzdychl. „To jsem ještě tak potřeboval. Stáhnu ho z výslechů. Jsou určité hranice, které ani my překročit nesmíme.“

„Jo, to by se asi hodilo.“

„Tak jo, myslím, že tohle máme vyřízeno.“ Silas se zvedl z křesla, avšak Armin ho opět zarazil zpátky. „Ne tak rychle.“

Pravou rukou se opřel o opěradlo křesla a sklonil se k Silasovi. Otřel se mu tváří o tu jeho, přejel rty po kůži na krku, a pak jimi sjel o kousek níž, kde jej políbil, zatímco jeho levá ruka bloudila k rozkroku. Sevření Silasových prstů kolem jejího zápěstí ho však zastavilo.

„Promiň, ale necítím se na to,“ vysvětlil Silas. Ucítil dech na svém krku, jak si Armin zklamaně povzdechl.

„Co se děje?“

„Nic. Jen ty řeči o mučení mně zrovna nijak nenažhavily,“ opáčil Silas suše.

„Nejen dneska. Poslední dobou nemáš chuť nikdy.“ Armin zněl trochu mrzutě, ale pak se přece jen trochu obměkčil a starostlivě se zeptal: „Co je s tebou?“

„Já nevím.“

„Ale no tak. Jestli má někdo vědět, co s tebou je, tak to jsi ty.“

„Já…“ začal Silas, ale odmlčel se, když si uvědomil, že vlastně neví, co chce říct. Pro jednou se rozhodl být upřímný. „Prostě poslední dobou věci nějak přehodnocuju.“

„Jsme ‚my‘ jednou z těch věcí?“ dovtípil se Armin.

„Možná,“ přiznal druhý muž opatrně.

Kapitán se opřel o stůl a promnul si kořen nosu. „Už ti nevyhovuju? Nudím tě? Nebo o co jde?“

„Nejde o tebe. Mám jen pocit, že to s námi nikam nesměřuje.“

„Kam by to mělo směřovat?“

„Já nevím. Jenom by to prostě nemělo být takhle.“

„Ale jak? Já to nechápu? Co je špatně?“

„Já!“ Bylo těžké Arminovi říct pravdu, říct mu, že ho nemiluje a ani nikdy nebude. Ale asi už bylo na čase. Jejich vztah byl ze začátku možná zábava, ale co potkal Bryce, uvědomoval si, že jenom to nestačí. A i když bylo bláhové zahazovat jejich stabilní, i když neromantické cosi, co spolu měli, kvůli jednomu letmému polibku, který ještě nic neznamenal, Silas to musel udělat. Možná to s Brycem nikam nepovede, možná to někam povede, ale nebude žádné „šťastně až navěky“, nicméně tomu musí dát prostor. Uvažoval o tom těch několik dní od událostí v Lashertu a už si byl jistý. S těžkým srdcem proto pokračoval: „Promiň, ale ty víš, že jsem k tobě nikdy necítil to, co ty ke mně.“

„To mi přece nevadí,“ zavrtěl hlavou. „Smířil jsem se s tím. Je to v pořádku.“

„Ne, není to v pořádku. Zasloužíš si něco víc. My oba máme právo někoho milovat a dostávat od něj to samé. Tohle to prostě není ono.“

„A to sis uvědomil až teď, po těch letech?“

„Dřív jsem o tom nepřemýšlel.“

„Tak proč teď?“

Protože jsem poznal mladého čaroděje, díky kterému přemýšlím o věcech jinak. To mu samozřejmě povědět nemohl. „Možná jsem vyspěl, co já vím? Možná je to tím, že někdy při naší práci vídám hrozné věci, které už mě dohnaly a teď mě nutí přemýšlet o životě. Nezáleží na tom ‚proč‘, ale že to tak teď vidím.“

Pohlédl na Armina, ale ten se upřeně díval do země. Nebyly na něm znát žádné emoce, nebrečel ani se nevztekal. Jen obočí měl trochu zamračené a mlčel.

„Armine?“ oslovil ho opatrně, ale odpovědi se mu nedostávalo. „Jsi v pořádku?“

„Jistě, jen potřebuju čas na vstřebání tvých slov.“

„Určitě-?“

„Můžeš jít,“ pronesl muž bezbarvě. A tak šel.

⇒ Kapitola 13