Koně uháněli tryskem za skupinkou lidí, která se marně snažila utéci. Vběhla do lesa, aby svým pronásledovatelům ztížila cestu, jezdci však byli příliš zkušení, než aby se tímto pokusem nechali vyvést z míry.

Silas zahlédl tři běžce, kteří se oddělili od skupinky. Usmál se a pustil se za nimi. Obratně se proplétal mezi stromy a nadjel jim. Pustili se opačným směrem − k opuštěnému dolu. Jen tak dál, pochvaloval si Silas. Měl je přesně tam, kde chtěl.

Zamračil se, když za sebou zaslechl dupot dalších kopyt. Po jeho boku se objevil Armin.

Sakra, zaklel Silas v duchu. Tímhle se všechno komplikuje.

Dojeli k dolu a seskočili z koní. Dva mágové již zmizeli v tunelu; jedním z nich byla stříbrovlasá žena. To byla ona. Tu musel dostat.

Rozeběhl se za nimi, ale Armin jej předběhl. „Postarám se o ně, vezmi tu třetí!“ křikl za ním a kývl k černovlásce, které se jediné nepovedlo utéci do dolu.

Zatracený Armin, všechno zničí!

Chytit osamocenou mladou čarodějku nebylo nic těžkého. Sama se vzdala bez jakéhokoli odporu. Zřejmě ještě nebyla dostatečně zkušená v kouzlení, aby si troufla zaútočit. Sebral jí hůl, přivázal k blízkému stromu a přenechal dalšímu lovci, jenž se mezitím objevil.

Zapálil jednu z loučí u vchodu a s mečem v druhé ruce se vydal do hlubin šachty. Nemusel dlouho bloudit chodbami, křik jej navedl správným směrem. Spatřil Armina, jak mečem míří na pohublého chlapce, malé postavy, tak patnáctiletého. Stříbrovlasá žena stála opodál.

„Jestli něco zkusíš, tak zemře,“ vyhrožoval Armin. To by ale přeci neudělal, pomyslel si Silas. Nesmí nikoho zabít, jen v případě nejvyšší nouze. A i pak jsou z toho problémy. Zajmout, ale nezabíjet, takové jsou postupy.

Ráno jim přišel rozkaz. Skupina mágů se pokusí přeběhnout do Divočiny. Mezi nimi jedna velmi mocná čarodějka − Deirdre. Měli je dopadnout a znemožnit jim útěk. Ale nezabíjet.

„Nesmíš ho zabít.“ Deirdre nejspíš také znala pravidla řádu Lovců.

„Nikdo tu není, mohu klidně říct, že jsem neměl na vybranou. Takže se prostě vzdej a nic se nestane.“

Silas se potichu připlížil. Nechtěl čarodějku vyplašit. Všechno ještě může dopadnout podle plánu.

„Vzdej se!“ opakoval Armin a přitiskl ostří k chlapcovu krku, až se objevila drobná kapička krve. Mladík střelil vyděšeným pohledem po své společnici.

„Tak dobře!“ rezignovala Deirdre a Arminův meč se o kousek odtáhl. Tolik se soustředil na kouzelnou hůl, kterou žena odkládala, že si nevšiml ruky, sahající po čemsi v kapse. Silas si jí však všiml. Co nejtišeji vyrazil kupředu a napřáhl se. Stačil jediný úder a tělo se s žuchnutím skácelo na zem. Vytřeštěné oči mladíka se na něj upnuly.

„Deirdre, nemýlím-li se,“ pokynul Silas ženě. Překročil bezvládné tělo Armina a bez povšimnutí prošel kolem vytáhlého chlapce.

Čarodějka se zamračila. „Mělo to být bez problémů. Měli jsme se dostat do bezpečí.“

„Řekl jsem, že dostanu do bezpečí Vás. I to je velký risk.“

„Lovcům se nedá věřit,“ odsekla.

„Tak si najděte někoho jiného, kdo vás bude chránit. Taky už jste mohli být oba mrtví.“

Stiskla předmět v dlani. „To bych nedopustila.“

„Co to tam máte?“ zeptal se Silas podezřívavě.

„To není vaše věc. Raději nás odsud dostaňte, předpokládám, že další Lovci jsou nedaleko.“

„Pravda,“ přikývl. „Divím se, že jste to tu v tom spěchu našla.“ Přešel k jedné ze stěn a odsunul závěs z rostlin, který zde za léta, kdy byl důl opuštěn, vyrostl. Odkryl tak kulatý nerovnoměrný důlek. Zpod zbroje vytáhl stejně kulatý přívěsek. Přiložil jej k otvoru ve stěně − perfektně pasoval. Jakmile se kov přitlačil na kámen, otevřel se tajný východ.

„Běž,“ poručil nervóznímu chlapci, postávajícímu opodál. Mladík pohlédl na čarodějku a ta souhlasně pokývla. Rozeběhl se tedy ke vchodu. Žena vykročila hned za ním. Meč před její hrudí ji však zarazil. „Vy ne.“

„Co to plácáte?“ vyštěkla. Chlapec se zastavil.

„Nejsem pitomec, poznám zakázanou magii, když ji vidím. A ta věc ve Vaší ruce takovou rozhodně je.“

„Bylo to domluvené.“

„Vážně myslíte, že pustím nebezpečného mága na svobodu? Mohu Vám zaručit bezpečí − pod dohledem. Nicméně pořád to bude život. Jen položte svou hůl.“

Zdálo se, že Deirdre přemýšlí. Pak pomalu natáhla ruku s holí k němu. „Tak dobře.“

Silas se pousmál. Sáhl po holi, v tom z ní však vyšlehl výboj energie a odhodil jej na stěnu. Neviditelná ruka kouzla jej držela bezmocného ve vzduchu.

„Co to děláte?“ kuňkl chlapec, který dosud jen tiše přihlížel.

„Zajišťuji nám průchod.“

„Ale vždyť nám pomohl.“

„To ano.“ Zadívala se na Silase. „A za to Vám moc děkuju. Ale doopravdy jste se domníval, že se nechám někde zavřít?“

Neodpověděl. Nemohl. Neviditelná smyčka kolem jeho krku se utahovala a on se marně snažil získat do plic alespoň trochu vzduchu.

„Omlouvám se za způsobené potíže,“ ušklíbla se Deirdre a chystala se k dalšímu kouzlu. Její ruka se však náhle obalila ledem. Nebylo to příliš mocné kouzlo, ale překvapilo ji natolik, že se přestala soustředit na kouzlení a pustila Silase na zem.

„Ty!“ vykřikla rozhněvaně a otočila se na chlapce, který roztřesenýma rukama svíral svou hůl. „Jak se opovažuješ!“

Jediným mávnutím ruky jím mrštila o několik metrů dál, na opačnou stranu než dolétla jeho hůl. „Ty malá špíno! Já jsem se tě ujala a ty se mi takhle odvděčuješ?“

Chlapec, otupělý ranou, se snažil odplazit pryč. Za sebou slyšel Deirdřiny kroky. Hůl poťukávala o zem.

„Dívej se na mě, když s tebou mluvím!“ Mírným trhnutím hole chlapce otočila na záda. Cítil, jak ho neviditelná síla drží na místě, stejně jako předtím Silase. Díval se do jejích očí a stěží poznával ženu, která mu tak laskavě pomáhala utéct před Lovci. Její tvář byla tváří šílence. Pak se náhle její maniakální pohled proměnil ve výraz naprostého šoku. Stejně překvapený byl i mladík, když zahlédl meč v Deirdřině břiše. Ženina ústa chtěla něco říci, ale nevyšla z nich ani hláska. Naposledy vydechla a zhroutila se k zemi. Za místem, kde ještě před chvílí stála, se s vypětím všech sil opíral Silas o stěnu. Chlapce napadlo, jestli by nebylo lepší nechat se zabít Deirdre, než být odveden Lovci kdoví kam. To, co ale jeho zachránce vyslovil, nečekal:

„Musíš odsud vypadnout.“ Mladík na něj jen tupě zíral. Zvenčí zaslechli hlasy.  „Ale rychle!“dodal Silas.

Chlapec se neohrabaně zvedl ze země a neustále se ohlížeje přes rameno sebral svou hůl. Očekával nějaký útok, ten však nepřicházel.

„Tudy,“ ukázal Silas k tajné chodbě.

„K-kam to vede?“ vykoktal ze sebe chlapec.

„Do bezpečí. Tak už utíkej.“

„Proč to děláte? Proč byste mi pomáhal?“ ptal se nedůvěřivě.

Hlasy už se neozývaly zvenčí, ale blížily se k nim. Silasovi došla trpělivost. Vystrčil chlapce do chodby a chystal se za ním zavřít. „Počkej, dej mi svou vestu.“

„Na co?“

„Na zakrytí stopy. Honem!“

Mladík si sundal vestu a dal ji muži do rukou. Ten přikývl a zavřel tajné dveře. Chlapec zmizel za nimi. Silas rychle popadl louči, se kterou přišel, položil vestu na zem a zapálil ji. Když dovnitř vtrhl zbytek Lovců, skláněl se nad bezvládným Arminem a snažil se jej probrat.

„Co se tu stalo?“ chtěl vědět vůdce skupiny.

„Pronásledoval jsem dva čaroděje až sem,“ vyprávěl Armin, který se již probral a vzpamatovával se z bezvědomí. „Museli mě omráčit nějakým kouzlem. Troufám si odhadnout, že nebýt Silase, nejspíš by mě zabili.“

„Co mi k tomu řeknete Vy?“ otočil se vůdce na zmiňovaného.

„Podařilo se mi je překvapit. Byli dva − žena a chlapec. Tu ženu jsem probodl, když se chystala usmrtit Armina. Kluk se pokusil změnit v nějakého démona. Zabil jsem ho při proměně, shořel na plamen. Zbyly po něm jen cáry oblečení.“

„Víte, že neměl být nikdo zraněn.“

„Ano, ale nezbývala jiná možnost. Byli nebezpeční.“

„Dobrá. Disciplinární záležitosti dořešíme v pevnosti. Pomozte mu,“ ukázal na Armina, „a vraťte se tam.“

„Ano, pane.“

***

„Tak jak to šlo?“ zeptal se Armin, jakmile Silas vešel na ubikace. Právě se vrátil od velitele. Chtěl s ním mluvit o událostech v dolu. Historka, kterou si Silas vymyslel, zafungovala. Velitel prokázal pochopení pro nutnost jeho zákroku, ale přesto musel nařídit nějaký trest.

„Týden mimo službu.“

„To není spravedlivé. Neměl bys dostat žádnej trest,“ rozčiloval se přítel.

„V pořádku, alespoň navštívím matku.“ Pokrčil rameny a začal si balit to nejnutnější na cestu. Jeho matka bydlela asi půl dne od pevnosti řádu.

„Ale stejně. Zachránil jsi mi přece život.“ Armin popošel blíž, natáhl dlaň k jeho tváři a pousmál se. „Za to mimochodem děkuju.“

„Neděkuj,“ odvětil Silas. Na chvíli pocítil záchvěv výčitek svědomí, ale když se k němu přitiskla měkká ústa, naprosto je pustil z hlavy a vychutnal si polibek.

„Hm, co tu ten týden budu dělat úplně sám?“ povzdechl si Armin. „Budeš mi chybět.“

„Nebudu ti chybět já,“ zasmál se Silas. „Jen ten sex.“

„To není pravda. Víš, že mi na tobě záleží.“

„Co hlava?“ změnil téma.

„Dobrý,“ mávl Armin rukou. „Už mě skoro ani nebolí.“

„Jsem rád, že se ti nic nestalo.“ Prsty mu přejel po tváři, načež se odtáhl. „Jestli ale chci dojet do Lashertu ještě před setměním, musím vyrazit.“

***

Nessa byla překvapena, když na její dveře zabušila pozdní návštěva. Slunce již zapadlo za obzor a ona nikoho nečekala. Pomyslela si, že to nemůže znamenat nic dobrého. O kolik větší bylo její překvapení, když spatřila svého syna.

„Silasi!“ zajíkla se. Opakovaně jej objímala, líbala mu tváře a opět jej objímala. „Synku můj! Neviděla jsem tě tak dlouho. Co tu děláš? Stalo se snad něco?“

„Nic se neděje, matko,“ usmál se na ni, aby zahnal její starosti. „A když mě necháš, tak ti i všechno vysvětlím.“

„Promiň.“ Odtáhla se a uhladila mu plášť. „To je tím, že jsem tě dlouho neviděla. Stýská se mi po tobě. Jsem tu tak sama.“

„Mně se také stýská, mami. Ale teď bych se docela rád navečeřel,“ vyrazil ze sebe, když se k němu opět přimáčkla.

„No jistě, promiň, musíš být po cestě vyhládlý.“ Konečně ho nadobro propustila ze své náruče a vedla jej do kuchyně. „Pojď, zrovna vařím brambory, přidám jen další. Zatím mi můžeš říct, co se děje. Jak to, že jsi tu?“

„Mám, ehm… volno.“

„Volno?“ Podezřívavě si jej prohlédla. Nikdy jí neuměl lhát.

„No, možná je to spíš tak trochu trest?“

„Co jsi provedl?“

„Plán se trochu zvrtl.“

„Ta čarodějka?“ zašeptala, jako kdyby jí mohl slyšet i někdo jiný.

„Uchýlila se k zakázané magii, musel jsem ji zabít.“

„Zakázaná… Přece by nám neposlala někoho, kdo… Jak je to možné?“

„Možná byla jen hodně zoufalá, možná ji Evadine neodhadla dostatečně dobře. Každopádně se tak stalo a já ji nemohl nechat jít.“ O tom, že ho chtěla zabít a málem se jí to i povedlo, pomlčel. Nebylo zapotřebí matku rozrušovat zbytečnými starostmi.

„To ne, jistěže ne.“

„Chtěl jsem, víš? Nabízel jsem jí život, sice pod dohledem, ale stejně… A ona odmítla.“

 „Nedalo se nic dělat, drahoušku. Každý si vybírá svou cestu. A ona si vybrala tohle.“ Přitiskla si jeho hlavu na prsa a něžně jej vískala ve vlasech. Zavřel oči. Bylo to tak uklidňující. Na chvíli mohl přestat být neohroženým bojovníkem a hřát se v teple mateřské lásky. Bylo mu již třiadvacet let, ale i v tomhle věku potřeboval občas trochu útěchy. „Takže záchrana nevyšla. Evadine nebude ráda.“

„To nebude. Ale snad pomůže aspoň tomu klukovi.“

„Jakému?“

„Byl tam ještě chlapec, nebylo mu víc než patnáct. Poslal jsem ho za Evadine, to bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat, když se všechno tak pohnojilo.“

„Dobře jsi udělal,“ pochválila jej. „Stal se z tebe dobrý muž. Jsem na tebe pyšná i otec by byl.“ Otočil hlavu, a když spatřil její zasněný, smutný výraz, stiskl jí ruku.

„Zkontroluji ty brambory,“ prohlásila náhle jakoby nic. Vyhýbat se nepříjemným situacím se naučil od ní.

⇒ Kapitola 2