Hvězdy nám nepřály je u nás první vydaná kniha od Johna Greena, kterého možná znáte, pokud sledujete Youtubery, nebo jste o něm pravděpodobně zaslechli na Tumblru, kde je něco jako spisovatelský král. I já jsem se o něm poprvé dozvěděla právě z Tumblru, a tak když jsem zjistila, že vychází jeho knížka Hledání Aljašky, rozhodla jsem si ji někdy v budoucnu přečíst. Když jsem však zavítala do knihkupectví, abych si koupila Aljašku pro zkrácení dlouhého čekání na kino, ještě na pultech nebyla. Shodou okolností jsem však natrefila na Greenovo starší dílo a tím byly právě Hvězdy.

Už během té půlhodiny (nebo kolik mi to zbývalo do představení) jsem stihla sfouknout prvních pět kapitol a ty mi stačily k tomu, abych poznala, že kniha bude neobyčejná a autor se zapíše mezi mé oblíbené. Než se ale pustím do komentování jednotlivých vrstev knížky, hodilo by se začít s jejím dějem.

Hlavní hrdinkou je šestnáctiletá Hazel Grace Lancesterová, které ve třinácti diagnostikovali rakovinu. Navzdory všem předpokladům však přežila další tři roky. Kvůli své nemoci má ale spoustu omezení − nechodí do školy, musí být téměř neustále připojená ke kyslíkové bombě a nemá příliš kontaktu se svými vrstevníky. Jedním z mála způsobů její společenského styku je podpůrná skupina pro oběti rakoviny, kterou musí navštěvovat. Většinou ji přetrpí za spikleneckého znuděného povzdychování s kamarádem Izákem. Pak se ale v doprovodu Izáka objeví Augustus Waters a celý Hazelin život se má převrátit naruby.

Augustus Waters je okouzlující, chytrý a nekonvenční. Také měl kdysi rakovinu, kterou překonal za cenu ztráty nohy. K Hazelinu překvapení o ni okamžitě projeví zájem a ti dva se začnou sbližovat tak, jak se žádným jiným člověkem.

Víc už prozrazovat nebudu − jen ať si tím zážitkem projde každý sám…

Postavy jsou všechny dokonalé i se svými nedokonalostmi. Nebo možná právě kvůli nim. Hazel Grace a Augustus Waters nejsou jen pouhé postavy nějakého příběhu − po těch 230 stran se stanou skutečnými osobami, které budete milovat a budete s nimi prožívat každý okamžik, od prvního slova po to poslední.

Styl knihy je velice čtivý, psaný z pohledu Hazel. Autor používá některé velmi originální obraty. Ačkoli je to kniha o lidech s rakovinou a řadí se do kategorie „pro dospívající“, rozhodně není dětinská ani příliš sentimentální. Dívá se na téma pohledem jiným, humorným a někdy možná trošku drsným. Není však necitlivá, to ani náhodou. Emocí je plná a nakazí vás s nimi. Zaryje se vám pod kůži a zůstane pod ní ještě po zaklapnutí desek.

Shrnutí:

Knížka, která se čte hrozně snadno a přitom těžce.

Knížka, která vás rozesměje a vzápětí dožene k slzám.

Knížka, která je drsná a laskavá.

Knížka, u které se chcete dostat na její konec, ale přitom si přejete, aby neskončila…