Oxford, 2006

„Panebože…“ Adrien odložil deník a cosi si pro sebe mumlal.

„Co se děje?“ podivila se Victorie.

„Ten obraz. Víte, co to znamená?“

„Že můj prapradědeček je zaznamenán uprostřed grupáče?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Tedy ano, ale ne.“

Victorie se zatvářila zmateně. „Nechcete se vyjadřovat přesněji?“

Adrien, jako by ji neslyšel, vzal do rukou opět knihu, ve které jí ukazoval Beauovu fotku. Nahlédl do rejstříku a pak nalistoval příslušnou stranu. „Tady, tady to je.“

Victoria mu nahlédla přes rameno. Před ní ležel obraz zmenšený na rozsah jedné strany. Očividně ten, o kterém se zmiňoval Jonathan ve svém deníku. Vpíjela se očima do stránky. Když o tom četli, nedokázala si plně představit, jak by mohlo dílo vypadat. Tohle předčilo její očekávání.

„Vypadá to úžasně,“ hlesla.

„To jste neviděla originál. Tohle se tomu nevyrovná.“ V Adrienově hlase zaznělo rozrušení z nového objevu. „Ale jde o to, že Beau nikdy obraz nezveřejnil. Vlastně ho objevili až léta po jeho smrti. A nikdo nevěděl, kdo na tom obraze je, což ovšem ani nebylo tak důležité. Všichni se dohadovali, co znamená ta zelená. Všechny ty teorie o významech barvy, různé psychologické výklady, že je zelená symbolem mládí, jako je ten mladý člověk ve středu obrazu. To všechno teď padlo. To řešení je tak prosté a přitom skryté.“

„Takže on dodržel slib?“ zeptala se Victoria zasněně. „Vážně ten obraz nikdy nikomu neukázal?“

„Ne, nikomu,“ potvrdil Adrien stále ještě unesen svým zjištěním. „Copak jste mě neposlouchala? Právě jsme vyřešili jednu ze záhad kolem Vincenta LeBeau.“

„No, vlastně jsme ji nevyřešili, že? Jen jsme si to přečetli. Důležitější mi připadá fakt, že Vincent udělal, co slíbil. Není to romantické?“

„Nevím, jestli zrovna romantické. Musíme prokázat stoprocentní pravost deníku a pak to můžeme uveřejnit.“

„Máte zpřeházený žebříček hodnot,“ povzdechla si. „Myslíte, že bychom to měli uveřejnit?“

„Je to důležité pro znalost Beauova díla.“

„Ano, ale nejdříve si přečteme celý deník, ne? Co když tam je něco, co by se nemělo dostat na veřejnost?“

„Po sto letech to asi nikomu vadit nebude.“

„To neznáte moji rodinu,“ ušklíbla se. „Navíc, co když se dozvíte další věci. Nechcete, aby ty poznatky připsaly Vám?“

„Dobrá, nejdřív to dočteme,“ souhlasil Adrien a Victorie se jen uculovala. Dokázala skvěle manipulovat s lidmi. Samozřejmě jen neškodně.

Adrien zamžoural na hodiny. „Už byste měla jít, je pozdě.“

„Ne!“ zaprotestovala Victorie téměř dětinsky. „Chci vědět, co bude dál“

„Trocha napětí Vám neuškodí. Já mám brzy ráno přednášku.“

„A kdy můžu přijet?“ tázala se nedočkavě.

„Snad kolem šesté bych mohl mít čas.“

„Až?“

„Já nevím, co děláte Vy, ale já mám práci. Nemůžu si dělat, co chci.“

„Tak dobře, zatím se pustím do hledání dalších informací z jiných zdrojů.“

Adriena ten nápad zaujal. „Máte snad nějaké dokumenty z té doby?“

„Jestli máme? Naše rodina skladuje všechny listiny snad celá staletí. Účetní knihy jsou i z 18. století. Vše si pečlivě uchováváme.“

„Výborně. Zkuste tedy něco najít.“

...

Paříž, 1899

Jonathanova znalost francouzského jazyka se za dva týdny příliš nezlepšila. Jeho učitel se stával víc a víc zoufalým.

Co se týkalo jeho procházek s Ethiénem, starý muž ho neustále někam vláčel. Vždy, když už si Jon začínal myslet, že v Paříži není místo, které nenavštívili, přišel otcův přítel s něčím dalším. Dnes? Výstava v jedné z galerií. Prý moderní umění. Ethién měl raději klasické věci, ale chtěl vědět, co je tak zajímavého na té moderně. Jonathan neznal žádného z malířů, jejichž díla visela na stěnách. Ani ho příliš nezajímala. Neměl takový cit pro umění. Nedokázal v barvách najít emoce, náladu či co všechno se tam dalo objevit. Buď se mu líbilo, nebo ne. A tak se prostě postavil vedle Ethiéna, zběžně dílo prohlédl a v duchu pochválil či si pomyslel své.

„Líbí se Vám?“ Promluvil někdo vedle něj angličtinou s francouzským přízvukem. Jon se otočil a spatřil malíře, který vlastnil zobrazení jeho opileckého poklesku.

„Ehm, dobrý den,“ vyrazil ze sebe Jonathan, jen co se vzpamatoval.

„Dobrý,“ usmál se Vincent shovívavě. „Jak se Vám líbí výstava?“

„Ano, dobré,“ pokrčil rameny Jon.

Ethién si náhle všiml, že se Jonathan vybavuje s jakýmsi cizincem. Přistoupil k oběma mladým mužům a na neznámého se zadíval se zájmem. „Dobrý den, Vy jste Jonathanův známý?“

„Ano,“ přisvědčil Vincent. „Setkali jsme se…“

„Na té výstavě, kam mě vzal Florent, zatímco jste byl pryč,“ dořekl za něj honem Jonathan. Obával se, co by mohl malíř vyzradit.

„Vskutku?“

„Přesně tak,“ přikývl Vincent.

„A jak se jmenujete, mladý muži?“ vyzvídal Ethién. Rád měl o všem přehled.

„Vincent Paget,“ odpověděl Vincent zdvořile. Jonathan se zarazil. Jemu se představoval jinak. „A Vy zajisté budete Florentův strýc.“

„Ano, Ethién Sauvage.“ Muži si potřásli rukama. „Nejste náhodou spřízněn s Eduardem Pagetem, tím politikem?“

„Ne, bohužel,“ zavrtěl Vincent hlavou. „Pocházím z Provence, všichni moji příbuzní jsou odtamtud.“

„Ach tak. A jaké máte povolání?“

„Jsem malíř,“ přiznal.

„Znám nějaká Vaše díla?“

To už byl Jonathan velmi nervózní. Jestli ten malíř neustále maluje tak vulgární obrazy a Ethién o tom ví, zaručeně to napíše jeho otci. A ten bude zuřit.

„Obávám se, že ne.“ Vincent se usmál tím zvláštním úsměvem, kterým získával důvěru a přízeň i jindy zcela nedůvěřivých osob. „Jsem jen pouhý malíř reklamních plakátů a portrétů na objednávku.“

„Určitě jsou lepší než toto, co nazývají moderním uměním,“ zavrtěl hlavou Ethién. „Vy se zdáte jako příjemný člověk, Vy bystě něco tak nepřípustného jako ten obraz vzadu nenamaloval. Ne, to je na Vás vidět. Vy jste zajisté slušný člověk, ne jako tihle ´bohémové´.“ Poslední slovo téměř vyplivl. Vincent se během mužova proslovu spiklenecky podíval na Jonathana. Ten až moc dobře věděl, jak − slovy Ethiéna − „nepřípustné věci“ Vincent maluje. Sám byl jednou z nich.

„Poslyšte, pane Pagete,“ oslovil ho Ethién, když se dostatečně vypovídal na účet moderního umění. „Chystáme se na večeři, nechcete se přidat? Samozřejmě Vás oba zvu.“

Jonathan na něj okamžitě vrhl pohled, kterým ho žádal o odmítnutí. Stačilo, že se mu Montmartre vracel každou noc ve snech, nechtěl si ho připomínat i přes den.

„Děkuji, ale nemohl bych Vám Vaše pozvání oplatit. Proto budu muset ve vší zdvořilosti odmítnout.“

„Nesmysl,“ mávl rukou Ethién. „Jen pojďte. Alespoň bude mít Jonathan s sebou i nějakého přítele svého věku a ne jen nudného starce. Určitě tu změnu přivítá, že Jonathane?“

Jon se nepříliš přesvědčivě usmál. Vincent k němu vyslal pohled „nemůžu s tím nic dělat“. Společně se vydali do restaurace.

Večeře probíhala klidně, Vincent se choval velmi zdvořile a okouzlivě, Ethién neměl ani potuchy, s kým vlastně sedí u stolu. Vesele s ním rozprávěl, zatímco Jonathan napjatě očekával, kdy se něco pokazí a všichni se dozvědí o jeho prohřešku. Nic se však nestalo. Naopak, Ethiénovi se malíř zamlouval a pozval ho s nimi na zítřejší představení v opeře. Vincent věděl, že by se měl zdráhat, ale cosi ho nutilo setrvávat v mladíkově přítomnosti. Proto nabídku s náležitým vděkem přijal a způsobil tak Jonathanovi další bezesnou noc.

Nakonec se ale stalo, že Ethién nemohl přijít. Ale vzkazoval, ať si nenechají zkazit zábavu a jdou i bez něj. A tak seděl Jonathan v lóži grandiózního zlatého sálu Opery sám jen s Vincentem.

„Proč mi to děláte?“ povzdechl si.

„Dělám co?“ opáčil Vincent, zatímco listoval programem.

„Výstava, večeře, opera,“ vysvětloval Angličan.

„Nemohl jsem odmítnout.“

„Mohl,“ namítl Jon.

„Možná mohl,“ připustil Vincent. „Ale nechtěl.“

Jonathan se na něj zaraženě podíval. „Proč?“

Vincent mu hleděl zpříma do očí. Nadechl se k odpovědi, když světla zhasla.

„Proč?“ zopakoval.

„Představení začíná,“ upozornil ho Vincent.

„Stejně nebudu ani slovo rozumět, tak co na tom sejde?“

Vincent však neodpovídal. Upřeně sledoval jeviště. Jasně dával Jonathanovi najevo, že se odezvy nedočká. A tak mladík jen znuděně sledoval jeviště, snažíc se odhadnout, o co tam jde.

„Ta žena,“ zašeptal mu Vincent téměř u ucha. Jonathan cítil jeho dech, jak ho lechtá na kůži. Tělem mu projelo příjemné mrazení. „Jmenuje se Violetta. Je to kurtizána a pořádá večírek. Ten muž, který s ní zůstal, je Alfred. Právě jí vyznává lásku. Ona ale nevěří, že by ji mohl doopravdy milovat, a vysmívá se mu.“

„Proč mu dává tu květinu, když se mu vysmívá?“ zeptal se Jonathan téměř bez dechu. Vlastně ho ani ta květina příliš nezajímala, ale nechtěl, aby přestal mluvit. Zvuk francouzského akcentu ho rozechvíval. Nedokázal myslet na nic, jen na jeho blízkost.

„Pochopila, že jeho city jsou opravdové. Dává mu květinu a říká mu, ať přijde, až květina uvadne. On je šťastný, protože ví, že smí nazítří přijít.“

Vincent mu vysvětloval každou scénu, tvář neustále nakloněnou k němu. Teprve když se světla rozsvítila na znamení přestávky, odtáhl se od něj. To Jonathana probralo. Omluvil se s tím, že musí na toaletu. Ve skutečnosti to však použil jen jako záminku, aby se od malíře vzdálil. Jakmile se dostal z kouzla mužovy osobnosti, ovládlo ho naprosté zoufalství. Jeho myšlenky prostě nebyly správné. Styděl se za to. Ne, on takový není. On je ze slušné rodiny, nemůže být takovýhle. Měl pocit, že musí okamžitě utéct. Pryč od zdroje těch nesmyslných úvah. Spěchal ke schodišti. Musí se zbavit toho červa zkaženosti, nahlodávajícího jeho duši. Ovládal se, aby skutečně neběžel. Teprve, když vyšel z Opery, dal se do běhu.

Vincent čekal v lóži se dvěma skleničkami šampaňského. Po několika minutách se ho zmocnilo znepokojení, a když se sál zaplnil, již měl neblahou předtuchu. Ve chvíli, kdy světla zhasla a mladík stále nebyl na svém místě, už nebylo pochyb. Tma v sále zachovala dekorum a skryla malířovo zklamání.