Když se Jonathan probudil, slunce již dávno vyšlo a usídlilo se vysoko na obloze. Kromě nesnesitelně jasného slunečního svitu, pocítil také strašlivou bolest hlavy a žaludek měl jako na vodě. Velmi pomalu se posadil a teprve po chvíli si uvědomil, že je nahý. Okamžitě se pokusil zakrýt, ale jeho věci ležely poházené po celém pokoji. O kousek dál spatřil kupu těl, stále ještě spících mužů a žen.

Hledal Florenta, ale zmizel. Skvělé, takže zůstal sám v podkroví kdesi v cizím městě a s kocovinou. Rozhodl se neponížit se ještě víc než dosud a potichu se vypařil. Do hotelu zvolil přístup pěšmo, jelikož drncání kočáru se mu nezdálo být dobré pro rozbouřený žaludek.

Když konečně dorazil do hotelu, nechal si připravit horkou lázeň a ponořen do ní, pokoušel se vzpomenout, co se událo včerejšího večera. Pamatoval si ještě, jak přišli do podkroví onoho domu. Potkal tam nějaké lidi, tančil, pil. Políbila ho tamta žena, nebo se mu to zdálo? Ne, opravdu se tak stalo. Obrazy se začaly pomalu vracet. Ano, i ta druhá. Sáhl si na tvář, byla poškrábaná. Vzpomněl si na strniště na obličeji, který ho líbal. To snad ne, pomyslel si. Něco tak strašlivého by neudělal. O dalším dění neměl ponětí a na jednu stranu byl rád. Jak daleko proboha zašel?

Po koupeli se pokusil vyspat, ale včerejší události ho nenechaly v klidu. Neustále se mu hlavou honily představy muže, kterému dovolil takové důvěrnosti. Nejvíce ho znepokojovalo, že nemohl říci, že by mu to bylo nepříjemné. Naopak, tato vzpomínka v něm vyvolávala vzrušení a byla jasnější než ty ostatní. Takové věci by si neměl ani představovat, natož je provádět. Cítil se zmatený.

Ozvalo se zaklepání. Poslíček mu přinesl dopis od rodičů. Právě teď neměl náladu ho číst, a tak jej jen pohodil na noční stolek. Sáhl do kabátu pro peněženku, aby poslíčkovi zaplatil spropitné, avšak nemohl ji najít. Prohledal všechny kapsy, všechny zásuvky, každé místo, kde by mohla peněženka být, ale bezúspěšně. Musel ji nechat v tom podkroví, napadlo ho. Slíbil poslíčkovi příště dvojnásobné spropitné a vydal se nejdříve za Florentem, když ale zjistil, že není doma, vypravil se zpět do Montmartru.

Měl štěstí. Netrvalo dlouho a uviděl známou tvář, jednu z žen, které včera potkal. Jménem si nebyl jistý, ale zamířil k ní.

„Ehm, dobrý den,“ pozdravil nejistě. „Nevím, zda si mě pamatujete, ale včera jsme se potkali.“

„Ach, Angličan,“ usmála se žena. „Jasně, že si pamatuju. Copak potřebuješ? Chceš to snad dotáhnout do konce?“

„Do konce?“ podivil se Jonathan.

„Jo, včera jsi celkem rychle vytuhnul. Dřív než jsme si stačili užít.“

Takže se nic nestalo, oddychl si. Jonathanovi se v tu chvíli náramně ulevilo. „Ne, nepřišel jsem kvůli tomu. Já… asi jsem tam ztratil peněženku.“

„No tak to se po ní půjdem podívat, ne?“ rozhodila rukama a zavedla ho do onoho podkroví. Jonathan se cítil velmi divně, když stoupal po schodech do místa, kde včera zažil něco tak… ani sám nevěděl jakého.

Ačkoli dům opustil již před hodinami, pár jedinců tu ještě vyspávalo. Jonathan se jim tedy potichu vyhýbal a za ženiny pomoci pátral po peněžence. Asi po čtvrt hodině přišel nějaký muž. S ženou mluvili francouzsky a tak jim Jonathan nerozuměl. Když domluvili, obrátila se žena k němu.

„Už vím, kde je Vaše šrajtofle. Má ji jeden chlápek. Našel ji a radši ji u sebe schoval, aby ji někdo nestopil.“

„Aha a kde toho muže najdu?“

„Bydlí o několik domů dál. Nemám moc času, ale aspoň k tomu domu Vás ještě dovedu. Pojďte za mnou.“

Jonathan ji následoval k jinému patrovému domu. Před vchodem se zastavili. „Tady, je to v posledním patře, dveře naproti schodišti.“

„Děkuji Vám,“ přikývl Jonathan.

„To nestojí za řeč,“ mávla rukou. „Ale kdybyste chtěl dokončit, co jsme včera začali, jen ve dvou, Flo Vám řekne, kde mě najít.“ Mrkla na něj a s vlnícími se boky odešla.

Jonathan neměl na „pokračování“ včerejších událostí nejmenší pomyšlení. Neměl ani v úmyslu se už do Montmartru vracet. Teď si prostě jen vezme svou peněženku a do této čtvrti již nikdy nevkročí.

Vystoupal po schodech do nejvyššího patra a zaklepal na dveře. Nedostavovala se žádná odpověď, zkusil to tedy znovu. Zevnitř kdosi něco zahučel ve francouzštině. Jonathan nesměle vzal za kliku a vešel. Ocitl se v malém, ale velkými okny prosvětleném bytě. Nábytku tu mnoho nebylo, jen něco, co zřejmě měla být kuchyň, pak postel a malířský stojan, u kterého stál jakýsi hubený muž a maloval. Jonathan měl pocit, že ho včera možná zahlédl, ale nijak zvlášť si ho nepamatoval.

„Bonjour,“ pozdravil nejistým hlasem. Jedno z mála slov, které uměl ve francouzštině.

„Můžete mluvit po vašem,“ odvětil muž, aniž se odtrhl od své práce. „Umím anglicky. Asi si jdete pro svou peněženku.“

„Ano,“ přitakal Jonathan.

„Je na posteli,“ řekl malíř.

„Děkuji.“ Jonathan přešel k posteli a vzal si, co mu patřilo. Chystal se k odchodu, když ho zarazil mužův hlas.

„Počkejte! Můžete jít sem?“

Jonathan přistoupil k muži. Ten konečně zvedl oči od plátna a podíval se na něj. Prohlížel si jeho tvář, jako by ho studoval.

„O co jde?“ otázal se Jonathan.

„Jen si Vás prohlédnu, kvůli malbě, víte?“

„Malbě? Co, chcete mě snad malovat?“ zasmál se nervózně.

„Už se stalo,“ zamumlal muž a chytil Jonathanovu tvář do dlaní. Jonathan se pokusil ucuknout, ale muž ho nenechal. „Jen klid. Nic Vám přece neudělám.“

Jonathan se nehýbal. Jen sledoval muže, jak si ho prohlíží, a sám také zkoumal jeho tvář. Postrádala již mladické rysy, jaké měl on, ale nebyla ještě stará. Jonathan tipoval věk kolem třiceti let. Malíř měl tmavé vlnité vlasy, výraznou bradu a nos, ostřejší lícní kosti, plné rty a hlavně tmavé uhrančivé oči.

Malíř ho pustil a udělal několik tahů štětcem. Na jeho přítomnost jako by opět zapomněl.

„Jak jste to myslel, že už se to stalo?“ oslovil ho Jonathan.

„Tak se podívejte,“ prohodil muž a kousek od stojanu poodstoupil.

Jonathan pohlédl na plátno a vyděšeně pootevřel ústa. To není možné. Na obraze byl on. Úplně nahý, kolem něj několik žen a mužů, důvěrně se tisknouc.

„To ne, to nemůžete namalovat,“ zaprotestoval pohoršeně.

„Už to je namalované,“ odpověděl malíř suše.

„Tohle se přeci nestalo! Nikdy bych s muži…“ Do tváří mu vstoupila horkost.

„No je jasné, že jste toho vypil tolik, že si nic nepamatujete,“ ušklíbl se muž. „To, co tam vidíte, je pravdivé.“

„Je to pohoršující,“ zavrtěl hlavou Jonathan.

„To jsem rád.“

Nastalo nepříjemné ticho, kdy se vzájemně přeměřovali pohledy. Jonathan se na to nakonec pokusil jít z jiné strany.

„Prosím, to nemůžete. Moji rodiče jsou vážení lidé, tohle by je mohlo poškodit.“

„Pochybuji, že Vaši rodiče nebo jejich přátelé by ten obraz mohli někdy spatřit.“

„Ale co když náhodou ano?“

„Co kdybych Vám slíbil, že ten obraz nikde nevystavím?“ navrhl malíř po chvíli.

„Proč byste to dělal? Kvůli tomu jste ho snad maloval, ne?“

„Nejde mi o vystavení toho obrazu. Chtěl jsem pouze zachytit ten okamžik. Máte nádhernou tvář pro malbu.“

„Co za to, že ho nevystavíte? Předpokládám, že to neuděláte jen z dobroty srdce. Co chcete, peníze?“

„Nepopírám, že peníze jsou v materiální společnosti třeba, ale ne, nejde mi o peníze.“

„Tak o co?“

„Chci ten obraz dokončit. Ale Vaše tvář se mi stále nezdá tak, jak bych chtěl. Žádám Vás, abyste mi pózoval.“

„Žertujete?“

„Myslím to vážně.“

„Co když odmítnu?“

„Tak ho vystavím s ostatními. Nestarám se o to, kdo na mé výstavy chodí, snad tam nebude nějaký Váš známý.“

„Tohle je vydírání, víte to?“

„Nemyslím. Jen oba něco chceme a vzájemnou dohodou to můžeme získat.“

„Tak dobře,“ souhlasil Jonathan neochotně.

„Jsem rád, že jsme se dohodli. Ačkoli mě mrzí, že obraz nikdo neuvidí, ale to nevadí. Nemaluji kvůli úspěchu. Mimochodem, jmenuji se Vincent LeBeau. Většina mi říká Beau.“ Malíř napřáhl k Jonathanovi svou pravici.

„Jonathan Cavendish,“ přijal ruku Jonathan. „Beau, znamená krásný, že ano?“

„Ano,“ pousmál se Vincent. „Kdy chcete začít?“

„Čím dřív, tím líp. Ať už to máme odbyté.“

„Dobře, tak se posaďte na postel, udělejte si pohodlí.“

Jonathan se pohodlně usadil na velkou postel. Vincent k němu přistoupil, opět uchopil jeho obličej a důkladně jej prohlížel. Přejížděl prsty po konturách jeho tváře, snažil se vrýt si ji do hlavy. Jonathana se zmocnilo nutkání zavřít oči a vstřebávat ten dotek. V duchu si vynadal za své hloupé myšlenky.

„Máte skutečně tvář jako stvořenou pro obrazy,“ prohodil Vincent jen tak. Když však viděl, že Jonathan zrudl, nezvyklý přijímat lichotky od mužů, změnil téma. „Jak se Vám líbí Paříž?“

„Je to vskutku něco naprosto jiného než Londýn. Je to méně…“

„Sucharské?“ doplnil ho Vincent, zatímco Jon hledal správná slova.

„Myslel jsem spíše konzervativní. Ta móda tady, ti lidé, vše je moc volnomyšlenkářské. Na to nejsem zvyklý.“

„Zvyknete si, já si taky zvykl. Jen se Paříži musíte otevřít,“ opáčil Vincent, pustil Jonův obličej a přesunul se zpět k plátnu.

„Nejste z Paříže?“

„Ne, z jednoho městečka v Provence. Sem jsem přijel v sedmnácti letech. Pro chlapce z venkova to bylo vskutku překvapení. Ale poznal jsem správné lidi a s nimi našel i sám sebe. Když Paříž poznáte, uchvátí Vás. Dříve či později, za to Vám ručím.“

„No zatím se jí to nepodařilo.“

„Jestli je Vaším průvodcem Florent, tak to ani nečekejte. Flo Vám může nanejvýš ukázat krásy zdejších žen. Pokud ale na druhou stranu stojíte o srovnání zdejších nevěstinců, je pro to jako stvořený. I když, včera odešel s Gigi, takže ho minimálně několik dní nečekejte.“

„Vlastně, mým průvodcem je jeho strýc,“ vysvětlil Jon.

„Aha a ten Vám ukázal nějaká zajímavá místa?“

„Navštívili jsme galerie a muzea, operu…“

„Takže tohle Vás zajímá?“ dotázal se Vincent.

„Ehm, vlastně ne,“ zasmál se Jonathan. „Je to trochu nudné.“

„Co byste tedy chtěl?“

„Já ani nevím.“

„Není to tak těžká otázka,“ popichoval ho Vincent.

„Nikdo se mě nikdy nezeptal, co chci.“

„Tak dnes je to premiéra,“ odvětil malíř s úsměvem, který podlamoval ženám kolena.

„Vážně mě nenapadá, co bych chtěl vidět. Jaké je Vaše oblíbené místo?“

„Moje?“ Vincent vzhlédl od obrazu a zamyslel se. „Jsou ve skutečnosti dvě: jeden park a pak Eiffelova věž.“

„O té už jsem slyšel,“ přitakal Jon. „Florentův strýc mě tam ale nechtěl vzít. Prý je to hrůza, kazící vzhled Paříže.“

„Je to poněkud kontroverzní dílo, mnoho lidí se s ní stále ještě nesmířilo. Asi se jim uleví, až ji zboří. Ale mně se to docela líbí. Je odtamtud překrásný výhled. Celá Paříž leží před Vámi. Nádhera.“

„Zní to hezky.“

„A ještě líp to vypadá,“ mrkl na něj tmavovlasý muž zpoza podstavce. Pak se odmlčel. Další co potom řekl, bylo už jen: „Obraz je hotov.“

„Vážně? Tak rychle?“ podivil se Jonathan. „Můžu se podívat?“

„Samozřejmě.“

Jonathan vstal a stoupl si vedle Vincenta. Nemohl si však obraz prohlížet bez rdění. „Zdá se mi to, nebo je to kolem mě nazelenalé?“

„To představuje ten absint, co jste vypil. Omamný závoj zeleného alkoholu, který Vás sem dovedl. Nelíbí?“

„Ne, je to zvláštní, ale ne nehezké. Jen mi přijde divné, že tam jsem já.“ Stále ho děsily věci, kterých se včerejší noci dopustil.

„Nikomu to neukážu,“ opakoval svůj slib Vincent, který si Jonova slova špatně vyložil. Jonathan stroze kývl, rozloučil se a spěšně odešel.