Paříž, 1899

Oznámili mu, že na recepci čeká pan Ethién Sauvage. Jonathan sešel do hotelové haly. Setkal se s mužem otcova věku, velmi dobře oblečeným.

„Vy musíte být Augustův syn,“ poznamenal muž. „Ethién Sauvage, jméno mé.

„Jonathan,“ odvětil mladík a muži si potřásli rukama.

„Jste připraven na prohlídku města?“

„Proč ne?“ pokrčil Jonathan rameny.

„Tak tedy pojďme.“

Ethién mu ukázal důležitá místa, vyprávěl mu o historii města. Každý den po celý týden, hned poté co mu skončilo soukromé vyučování. Setkávali se v hotelu nebo u Ethiéna doma. Když Jonathan přišel devátý den od svého odjezdu k Ethiénovi, našel v domě místo starého pána mladíka jen o málo staršího než on sám.

„Přejete si?“ zeptal se mladík.

„Jsem Jonathan Cavendish. Mám schůzku s panem Sauvagem.“

„Ach, Vy jste ten Angličan,“ usmál se neznámý. „Já jsem Florent. Ethién je můj strýc. Bohužel, musel narychlo odjet a vrátí se až za dva dny.“

„Chápu. Hádám tedy, že prohlídku odložíme.“

„Provází Vás po městě?“

„Ano, přesně tak. V životě jsem nebyl za hranicemi Anglie. V Paříži se vůbec neorientuji.“

„Nechtě mě hádat. Vláčí Vás po muzeích, památkách, vypráví Vám nudnou historii.“

„Co je na tom špatného?“ podivil se Jonathan. Sice to nebyl způsob trávení volného času, který by si Jonathan vybral, ale v tomto cizím městě to považoval za alespoň nějakou zábavu.

„Špatného? Nic. Jen mám na to poněkud rozdílný názor než strýček. Historie je totiž dobrá k poučení se a ty další řeči, co se o tom tvrdí. Ale když chcete poznat město, musíte ho prožít. Víte co? Pokud stále chcete, ujmu se Vás pro dnešek já.“

„Inu, jiný program stejně nemám,“ souhlasil Jonathan.

„Skvěle. Teď je odpoledne, tudíž navštívíme nějakou kavárnu nebo pánský klub. Ale jakmile se setmí, ukážu Vám teprve, co je pravá Paříž.“

Poslední paprsky slunce se schovaly kdesi za hranicemi města. Na Paříž lehla noc. A to znamenalo začátek nočního života.

Florent zavedl Jonathana do nějaké čtvrti. Jonathan se zmateně rozhlížel kolem. Pokud se mu doteď Paříž zdála divná, teď teprve nestačil vycházet z údivu. Lidé, jež míjel, nenosili drahé oblečení, někteří z nich vypadali až nedbale a no, chudě.

„Florente, kde to jsme?“ zamračil se.

„Tohle je, můj příteli, Montmartre.“ Florent rozpažil ruce, jako by mínil celou čtvrť obejmout. „Cíl všech bohémských duší a centrum zábavy.“

„Tak to ne. Tohle se mi nelíbí. Slyšel jsem o téhle čtvrti. Tady nemám co dělat. Jsem z dobré rodiny.“

„To já taky,“ zasmál se Florent. „Ale kvůli tomu se snad nemám bavit? No tak, Angličane, zkus to. Zkus to a věř mi, že jakmile zakusíš chuť absintu a zdejších dívek, nebudeš se chtít vrátit domů. Kdo byl v Paříži a nenavštívil Moulin Rouge, jako by nežil. Musíš vidět kankán. Nic takového jsi nikdy nespatřil.“

„Co je to kankán?“ otázal se Jonathan nejistě.

„To je to nejsmyslnější představení, jakého může být člověk svědkem. No tak pojďte, sire,“ zazubil se Florent a teatrálně se mu uklonil.

Jonathan na něj hleděl, mírně uražen. Především v něm však převládala zvědavost. Ta nakonec vyhrála nad jeho rozumem. „Tak… Tak tedy dobrá.“

Byl šokován, když tanečnice v Moulin Rouge předváděli svá vystoupení. Nic takového ve svém životě nespatřil. Ani ve svých nejdivočejších představách by ho nic takového nenapadlo. Svůdná, lascivní a hříšná vystoupení. Ukázaly toho dost, aby byli muži spokojení, ale zároveň ne vše, aby zbylo trochu prostorou pro jejich fantazii.

A pak − kankán. Nohy vyskakovaly zpod sukní a vydávaly se na odiv. Černé punčochy provokativně kontrastovaly s bledou kůží. Při důmyslných pohybech tanečnic Jonathan několikrát zahlédl i jejich extravagantní spodní prádlo.

Vedle jejich stolku se náhle objevil jakýsi muž a něco pošeptal Florentovi. Ten přikývl a hodil do sebe zbytek skleničky.

„Jdeme.“ Plácl Jonathana přes rameno a zvedl se ze židle.

Jonathan také dopil a následoval Florenta a neznámého. „Kam to jdeme?“ zeptal se.

„Koná se tu jeden, ehm, večírek,“ odvětil Florent.

Jonathan, již lehce podnapilý, se nevzpíral. Šel za nimi do patrového domu. Vždyť jde přeci jen o večírek, pomyslel si. V Anglii se neustále nějaké pořádají. Taneční sály se pak vyzdobí, všichni se navléknou do drahých rób a baví se tancem, pitím a jídlem.

Když však vstoupil do podkroví domu, po drahých róbách nebylo ani památky. Vlastně velká část účastníků nebyla oblečena vůbec, nebo jen velmi spoře. Nehrál tu orchestr, ale pouze jediný pianista a žena s tahací harmonikou. Na divanu neseděla žádná debutantka s přísně rovným držením zad; ležely tam na sobě dvě ženy, laskajíc navzájem propletená těla.

Jonathan odvrátil pohled, ale vlastně ani nevěděl, kam se dívat, aniž by nespatřil něco pohoršujícího.

Připadal si tu tak nepatřičně. Měl by odejít, to si uvědomoval velmi dobře. Ale kdo ví proč, to neudělal.

Florent dojem nenáležitosti nečinil. Naprosto uvolněně si svlékl kabát, povolil vázanku i límeček u košile a sedl si na zem. Nějaká žena se k němu okamžitě přitulila a do ruky mu vtiskla lahev zelené tekutiny.

„No tak, sedni si, Angláne,“ pobídl Jonathana, jenž stále ještě nervózně postával. Nejistě si prohlédl dřevěnou podlahu, ale nakonec se usadil vedle Florenta.

„Kdo je ten fešák?“ vyzvídala žena ve francouzštině, tisknouc se k Florentovi.

„Omlouvám se za svou nevychovanost,“ zasmál se Florent. „Johne, tohle je Gigi. Gigi, představuji ti lorda Jonathana Cavendishe.“

„Vy jste vážně lord?“ otázala se poněkud krkolomnou angličtinou a vykulila oči.

„Ne, to nejsem,“ zavrtěl hlavou. Vypadala poněkud zklamaně. Florent se tomu zasmál a přihnul si z lahve.

„Dej si,“ nabídl ji poté Jonathanovi.

„Ale nemám skleničku.“

„Tohle je společná sklenička,“ ušklíbl se Florent. „No tak, jen se napij. Zaručuji ti, že tohle jsi ještě nepil.“

Jonathan vzal lahev opatrně do rukou a podezřívavě si ji prohlížel. Přičichl, ale hned zase ucukl. Florent i Gigi ho neustále pobízeli. Zavřel tedy oči a přiložil lahev ke rtům. Absint se mu vlil do krku a putoval mu do těla. Jonathanovi se sevřelo hrdlo, pálilo ho tak, až se rozkašlal.

„To se nedá pít,“ zachrchlal.

„Jo, kdyby se to pilo, jak má, bylo by to něco jiného. Musíš ještě jednou, pak to bude lepší,“ poradil mu Florent.

Jonathan tedy poslechl a napil se podruhé. Stále měl problém absint spolknout, ale připadalo mu, že si na tu chuť možná i zvykne. Nic jiného mu asi ani nezbude.

„Kohopak jsi nám to přivedl, Flo?“ ozvalo se plynulou francouzštinou. Jonathan nerozuměl ani slovo, ale zvedl hlavu a otočil se za zvukem ženského hlasu. Spatřil muže objímajícího dvě ženy. Guillaume, jak později Jonathan zjistil, když je Florent představil. Žena po jeho pravici byla Cecille a ta nalevo Janet.

„Nechceš si zatančit?“ naklonila se Janet k Jonathanovi a on jí zíral přímo do výstřihu. Pokrčil rameny. Alkohol mu pomalu utlumoval myšlení. Janet ho tedy chytila za košili a dotáhla o kousek dál, kde měli dostatek prostoru. Janet se doslova nalepila na jeho tělo, i přes látky jejich oblečení mohl cítit teplo jejího těla.

Pak si chtěla zatančit i Cecille a další žena. Když ho náhodou nechaly vydechnout od tance, Florent a ostatní do něj lili alkohol.

Tak jako ten večer se snad nikdy nezasmál. Poprvé se cítil naprosto bezstarostně, volně. Byl úplně opilý. Vidění se mu rozostřovalo a ztrácel zábrany. Klesl na sofa, které už bylo volné. Janet a ta dívka, jejíž jméno neznal, se usadily vedle něj. Náhle si Janet přitáhla jeho tvář a políbila ho. Rozhodně se nejednalo o žádné cudné políbení. Ani nestihl nic říci, když si ho druhá žena přetočila k sobě a také políbila. Jako by se jednalo o nějakou soutěž, začaly ho obě laskat, hladit a líbat po celém těle. Nevěděl, které se věnovat, a tak je prostě nechal, ať si s ním dělají, cokoli se jim zlíbí. Ani si nevšiml, kdy se k jeho rtům přitiskly ještě další rty, mužské. Na okamžik pocítil závan chladu, když ho vysvlékli, ale zahřála ho další těla, otírající se o to jeho. Krev v žilách mu vřela, chtěl víc. Jeho tělo to prozrazovalo. Racionální myšlení už naprosto zmizelo. Hlavou mu probíhalo jediné slovo: víc!

„Dost!“ Ženský výkřik zarazil Adrienovu četbu deníku. „Ctihodný prapradědeček na orgiích?“

„To Vy jste chtěla být u čtení deníku. Pokud se Vám to nelíbí, tak budu pokračovat ve výzkumu sám,“ odvětil Adrien.

A měl pravdu. Jakkoli bylo pro ni nepředstavitelné připustit si, že jeden z jejích předků se účastnil něčeho takového,

„Tak dobře, pokračujte,“ povzdechla si Victoria. „Nebudu na něj myslet jako na příbuzného.“

„To jsem rád, že mám Vaše svolení,“ poznamenal Adrien ironicky.

Jeden muž v podkroví nebyl opilý. Naopak velmi střízlivým okem sledoval dění kolem sebe a zachycoval jej na papír. Ten večer už nakreslil tři obrázky v hrubých náčrtech. Pozoroval ony dvě ženy na pohovce, jak Florent a jeho přátelé opíjejí mladíka, kterého s sebou Flo přivedl. A pak, když už byl namol, zatáhli ho do samotného vrcholu jejich večírku.

Něco na tom mladíkovi malíře zaujalo. Ten výraz tváře, když se mu tělo chvělo touhou. To bylo ono, to chtěl zachytit. Z povzdálí se díval, jak všichni postupně odhazují své oblečení. V hlavě se mu rojila kompozice a kombinovaly se barvy. Popošel kupředu. Zblízka sledoval rty, razící si cestičky po kůži. Dlaně a prsty laskající každým dotykem. Mladíkovy pootevřené rty. Do paměti si vše zaznamenával, každý detail. Neodolal a dotkl se mladíkova ramene, jako by chtěl vstřebat jeho hebkost.

Plátno jako by se samo zbarvovalo. Nějaká múza musela vést jeho štětec. Pokračoval, i když už se nic nedělo. Vše měl totiž v hlavě, téměř jako fotografii. A tak jen maloval a maloval celou noc, zatímco mladík poklidně spal.