Oxford, 2006

Adrien sebou trhl, když se ozvalo klepání na dveře. Zvedl oči od deníku a vyzval příchozího ke vstupu. Dovnitř nakoukla Victoriina světlovlasá hlava.

„Můžu rušit?“ zazubila se.

„Už se stalo, ne?“ povzdechl si.

Její úsměv se ještě více rozšířil. „Co jste zjistil?“

„Ověřil jsem si adresy z dopisů a místa pobytu Vincenta LeBeau − shodují se. Vypadá to, že dopisy psal skutečně on. Rozhodl jsem se tedy poslat obraz na podrobnější zkoumání svému dobrému známému. Podrobí ho rentgenu a dalším postupům, které se obvykle provádějí, ale nebudu Vás zatěžovat technickými výrazy.“

„K čemu to bude?“

„Zjistíme, zda není pod vrchní vrstvou obrazu ukrytý jiný.“

„Myslíte, že je to možné?“

„Není to nic neobvyklého. Takže ano, je to možné.“

„A co jste zjistil o spojitosti mezi Jonathanem Cavendishem a tím malířem?“

„Pročetl jsem nejdříve dopisy, ale bez znalosti kontextu toho kromě milostných řečí příliš neprozradí. Proto jsem začal číst Jonathanův deník. Zatím ani zmínka o Beauovi. Prokousal jsem se zápisky o jeho studentském životě na Cambridgi. Zajímavější to ale začíná být v létě 1899. V té době přijíždí do Paříže. A první dopis od Beaua je datován na podzim 1899. Také podle této knihy,“ Adrien se prohrabal rozházenými papíry a knihami, až našel tu správnou a ukázal ji Victorii, „pobýval Beau tehdy v Paříži, tudíž se mohli setkat.“

Victoriin pohled ulpěl na fotografii muže v knize. „To je on?“

„Ano, to je Beau,“ přikývl Adrien. „Pořízeno roku 1901. To mu bylo třicet let. Zřejmě takhle nějak vypadal, když (a pokud) se setkal s Vaším prapradědečkem.“

Pečlivě si muže prohlédla. Měl takový zádumčivý, tajuplný výraz. Tmavé vlasy mu v nezkrotných vlnách spadaly do obličeje a částečně tak skrývaly velmi pohlednou tvář. Musel být obklopen obdivovatelkami. Či obdivovateli, opravila se v duchu. A jedním z nich možná byl i její prapraděd.

„Vypadá tak… zvláštně. I z té staré fotky čiší jakési podivné osobní kouzlo,“ zamumlala. Odtrhla oči od malíře a zavrtěla hlavou. „Plácám nesmysly, že?“

„Ne, ani ne. Podle toho, co se o Beauovi říkalo v jeho době, byl velmi charismatický. V lidech vždy zanechával silný dojem. Myslím, že s tím kouzlem jste to vystihla perfektně. Francouzi ho nazývali ´Beau comme un astre´ − v překladu ´čarokrásný´. Proto si zvolil LeBeau jako svůj pseudonym. Původně se jmenoval úplně obyčejně − Paget. Ale když se dostal do pařížských uměleckých kruhů, nějaký člověk ho nazval ´čarokrásným´ a to se ujalo. Začali mu říkat ´Beau´ čili ´krásný´. Paget byl zapomenut a zrodil se Vincent LeBeau.“

Victoria se zaujetím naslouchala. Chtěla vědět o svém prapradědečkovi i o muži, s kterým ho zřejmě pojilo jisté citové pouto. Toužila dozvědět se co nejvíce. „Proč jsem o něm nikdy neslyšela?“

„No, Beau byl vždy známý především ve Francii. Jeho obrazy nebyly příliš uznávané snobskou aristokratickou společností. Pro ni se zdály býti příliš vulgární a nechutné. Často totiž zobrazoval prostředí nočních klubů, kabaretů a bordelů nejhrubšího zrna. Nestyděl se zachytit animálnost člověka, jeho sexualitu. Velká část jeho obrazů zachycuje erotické motivy, a to i mezi muži. Na jednom plátně dokonce zobrazuje orgie. Chápete tedy, že v lepší společnosti nebyl vítán.

Žil bohémský život. Přátelil se s francouzskými dekadentními umělci a nejspíš měl s nejedním poměr. Také se setkal s Oscarem Wildem po jeho odchodu z Anglie. Prý si rozuměli a panovaly mezi nimi přátelské vztahy, než Wilde zemřel. V Beauově pozůstalosti dokonce zůstalo první vydání Obrazu Doriana Graye s věnováním a podpisem samotného autora. V těchto kruzích byl Beau, dalo by se říci, proslulý.

Jelikož však jeho umění nebylo zrovna přijímáno, musel si vydělávat na živobytí malbou reklamních plakátů a portrétů.

Ještě dlouhou dobu po jeho smrti se mu nedostalo uznání. Ale v sedmdesátých letech dvacátého století ho znovuobjevili. Není tak slavný jako Cézanne, Monet či Renoir, ale ve znaleckých kruzích je oceňován.“

„Takže francouzský bohém a dědic Cavendishského impéria?“ Victoria nadzdvihla obočí a uznale přikývla. „Pradědeček zlobil.“

„To ano. Kdyby se na to tehdy přišlo, mohl z toho být velký problém. Homosexualita v té době byla velkým prohřeškem. Jen si vezměte Wilda, kvůli jeho vztahu s mužem ho právně odsoudili. Navíc Cavendishové byly, jak už jsem zjistil, velmi mocnou rodinou.“

„Myslíte, že na to přišli? Protože sice se o Jonathanovi Cavendishovi nebavíme, ale ve vězení, pokud vím, nepobýval.“

„Řekl bych, že nejjednodušší bude přečíst si, co se tehdy vlastně stalo.“

„Mohu číst s Vámi?“ požádala Victoria a nasadila výraz, kterým vždy dosahovala svého. Bála se ovšem, že na profesora Suchara to nezabere.

„Dobrá,“ souhlasil Adrien po krátké úvaze. „Přeci jen se jedná o Vaši rodinu.“

„Děkuji,“ usmála se a usadila se na sofa u stěny.

„Ehm, ehm.“ Adrien si odkašlal a vzal do ruky deník. Pokračoval tam, kde přestal. „Čtvrtek 29. června 1899, Paříž. Probudil jsem se po desáté hodině. Cestování mě nějak zmohlo. Sotva jsem se stačil najíst, z recepce mi oznámili návštěvu…“