Venkovské sídlo Cavendishových, 1899

Jonathan Cavendish se nechal obléknout do slušivého, velmi drahého obleku. Nejraději by ho však ze sebe strhl. Vázanka ho škrtila a ve vestě si připadal svázaný. Už se těšil, až večírek skončí a on to bude moci sundat.

Na to, že večírek se konal na počest jeho dvacátých narozenin, jež slavil za měsíc, se na oslavu necítil. Stále ještě se hněval na rodiče, protože mu zkazili léto. Těšil se na slastné nic nedělání a místo toho ho posílají na další studia. Oznámili mu to, jen co přijel z Cambridge. O prázdninách pojede studovat do Paříže. Procvičit si francouzštinu. Jak on francouzštinu nesnášel. Nikdy mu moc nešla. Co má dělat v Paříži, když neumí jejich řeč a nikoho tam nebude znát? Tohle otci nezapomene.

Překontroloval svůj vzhled v zrcadle a sešel do tanečního sálu. Udělal zdvořilostní kolečko a pak si došel pro skleničku. Upil a v tom ji spatřil. Slečna Olivie Lavenderová. Jeho budoucí žena. Vezme si ji, jen co dostuduje. Na přání rodičů, samozřejmě. Jak jinak? Poté co jeho bratr zemřel, je řada na něm, aby zajistil dědice. Slečna Lavenderová k tomu byla vhodná. Londýnská společnost ji pokládala za jednu z nejhezčích dívek sezony. A Jonathan musel uznat, že v tom se nemýlí. Olivie skutečně patřila k nejhezčím ženám, jaké kdy spatřil. Měla světlou pleť, blond vlasy, správnou postavu. Dokonalá pro požadavky tehdejší krásy.

Vyšel jí naproti, aby ji pozdravil. Pak si s ní zatančil. Tiskl ji k sobě v náručí − ačkoli ona se snažila držet si ho co nejdále od těla, zatímco hudba hrála, a nezávazně s ní konverzoval. Mluvila s ním velice věcně. Přemýšlel, zda by takto měl probíhat rozhovor snoubenců. Zda je to jiné, když se náhodou dva vezmou z lásky. Přemítal, zda bude takto nezaujatá i o svatební noci. Ta představa ho v duchu rozesmála. Olivie totiž nebyla jako ženy (s mírným ponížením musel přiznat, že byly jen tři), se kterými měl sex. No, především nebyla prostitutka, ale také jí chyběla jakási živost. Ano, to je ten správný termín, protože měl Jonathan občas pocit, že i mrtvola by tvořila zábavnější společnost.

Na druhou stranu, pomyslel si nakonec, když Olivii doprovázel z tanečního parketu, výlet do Paříže není tak špatný nápad. Alespoň nebude muset trávit čas ve společnosti své nastávající. Na to bude mít ostatně celý zbytek života.

Na pozítří od oslavy se rozloučil s rodiči a sestrami. Jeden ze sloužících vzal jeho zavazadla a naložil je do kočáru, kterým vyjel na nádraží. Odtud pak cestoval vlakem do Doveru, kde přesedl na trajekt do francouzského Calais.

Když vystoupil z trajektu a udělal první krok na pevninu, zmocnil se ho zvláštní pocit. Už je ve Francii. Poprvé v cizí zemi. Cítil se tak podivně, někde mezi tušením, že je v cizí zemi, a zároveň zjištěním, že to není o tolik jiné než Anglie. Byly tu budovy, slunce, moře, obloha − stejně jako v Anglii.

Ovšem když dorazil do Paříže, zjistil, že tohle už rozhodně není Anglie. Lidé tu byli úplně jiní. Celá Paříž jako by žila svým vlastním životem. Lidé nebyli tak šedí a stejní jako v Anglii. Ulice hýřily barvami, květinami, pouličními umělci a malými kavárničkami se stolky na chodníku. Přišlo mu to tak podivné. Tak cizí. Už to nebyl ten bezpečný pocit domova. Tohle bylo jiné. Nemyslel si, že by si na to dokázal zvyknout. Raději se rozhodl ubytovat (nebo spíše schovat) v hotelu.

Zapsal se na recepci a livrejovaný poslíček mu odnesl zavazadla do jeho pokoje. Nechal si přichystat horkou koupel, aby ze sebe smyl pach po celodenním cestování.