Oxford, 2006

Doktor Adrien Childe seděl za masivním dřevěným stolem ve své kanceláři. Zběsile zapisoval, škrtal a znovu vpisoval poznámky ke své nejnovější studii. Prsty měl zmazané od inkoustu z propisovací tužky a jednotlivé strany studie ležely bez řádu poházené po stole. Nikdo by neřekl, že tento šestatřicetiletý muž, trochu podivín, je oxfordským profesorem a jedním z nejuznávanějších znalců na výtvarné umění přelomu 19. a 20. století, především pak francouzského.

Náhle zazvonil telefon. Adrien, ponořen do své práce, ho mínil ignorovat. Ale nepříjemný zvuk jej vyrušoval tak dlouho, až Adrien znechuceně zvedl sluchátko.

„Doktor Childe,“ ozval se mrzutě. Vzápětí se však výraz jeho tváře změnil na nevěřícný. „Jste si jistý? Le Beau, skutečně? Ne ne, nerušíte. Budu se snažit být tam co nejdříve.“ Zapsal si adresu, popadl kabát a doslova vyletěl ze své pracovny.

Childe stál před velkými dveřmi se starými těžkými zdobenými klepadly. Zkusil za jedno z nich vzít. Po chvíli se dveře pootevřely. Stál v nich uniformovaný starší muž, zřejmě majordomus.

„Přejete si?“ otázal se nezúčastněným hlasem.

„Ehm, dobrý den. Volali mi, že mám přijet. Jsem doktor Adrien Childe z oxfordské univerzity.“

„Pojďte dál a vyčkejte ve foyer, než Vás ohlásím,“ vyzval ho muž a Adrien vstoupil do prostorné přepychové haly, která by mohla sloužit jako příklad všem venkovským sídlům aristokratů. Adrien si připadal jako by spadl přímo doprostřed děje románu z 19. století. Když mu majordomus sdělil, že ho slečna Craftwoodová přijme v knihovně, téměř čekal, že tam najde ženu s komplikovaně vyčesanými a ozdobenými vlasy v korzetových šatech s širokými suknicemi. Proto ho téměř překvapilo, když ho přivítala osmatřicetiletá oplácanější žena v džínech a volném triku.

„Dr. Childe?“ usmála se a napřáhla k němu ruku. „Omlouvám se za své oblečení, ale neustále chodím dolů na staveniště, tudíž si nemohu dovolit nosit tu něco lepšího. Jsem Victoria Craftwoodová.“

„Adrien Childe,“ odpověděl a jemně jí stiskl ruku. S pevným stiskem jí zatřásla. „Vyrozuměl jsem, že potřebujete odbornou expertízu, slečno Craftwoodová.“

„Prosím, říkejte mi Victorie. Ano, je to pravda. Víte, do sklepení domu se dostala jakási parazitická houba a tak jsme celou podzemní část museli rekonstruovat. A při vyklízení sklepa jsme něco našli za uvolněným zdivem. Jednalo se nejspíš o nějakou skrýš. Jakási skříň ve zdi, kterou někdo zastavěl. Otevřeli jsme ji a uvnitř objevili dopisy, velmi staré. Kromě nich také ještě deník mého prapradědečka a nějaký obraz.“

„Předpokládám, že kvůli nim jste mě volala?“

„Ano. Nejdříve jsme pozvali jednoho známého z muzea, ale když na obraze viděl jméno LeBeau, řekl, že musíme zavolat Vás. Říkal, že Vy jste jeden z nejlepších.“

„Mohu ten obraz vidět?“

„Samozřejmě, kvůli tomu jste tu, ne?“ Mrkla na něj a zavedla ho k velkému stolu. „Přenesli jsme to sem. Raději jsem se ničeho nechtěla moc dotýkat, abych to nepoškodila, ale dole jsem to nechat nemohla.“

„To bylo moudré,“ souhlasil Adrien. Ruce se mu téměř třásly v očekávání, že objeví nějaké ztracené obrazy Vincenta LeBeaua. Zaplavilo ho tak nevýslovné zklamání, když plátno rozvinul a spatřil jen obyčejnou krajinku s levandulovými poli a útesy. Sice hezky namalovanou, ale nedůležitou. „Slečno, nevím, proč Vám řekli, ať mě zavoláte, když každý začínající znalec umění a pracovník muzea by Vám mohl říci, že tohle není LeBeau. Ten totiž maloval dva druhy obrazů: první z nich byly reklamní plakáty, které tvořil pro obživu, a potom tematické obrazy a portréty lidí, často akty. Nikdy krajinky.“

„Ale je tam jeho podpis. Potvrdil to i ten muž z muzea. A jeho jméno je i na těch dopisech.“

„Dopisech?“ podivil se Adrien.

„Ano, copak jste mě předtím neposlouchal?“ Victoria zavrtěla hlavou. Měla pravdu, Adrien ji příliš neposlouchal. Jediné, co ho zajímalo, byl obraz. Nic jiného nevnímal. To už patřilo k jeho roztržité povaze. „Byly ve skříni spolu s deníkem mého prapradědečka. Zdá se, že si spolu psali.“

„Četla jste ty dopisy?“

„Ne, neodvážila jsem se.“

„Proč ne? To jste nebyla zvědavá?“

„Jistěže byla. Ale o prapradědečku Jonathanovi se u nás nikdy moc nemluvilo. Nikdy jsem se nedozvěděla proč, ale zdálo se, že se něčím provinil. Bála jsem se, že když si ty dopisy nebo deník přečtu, dozvím se nějaké špinavé rodinné tajemství, třeba že někoho zabil nebo něco podobného.“

Adrien mlčky přikývl. Z kapsy vytáhl brýle a nasadil si je. Vzal do ruky několik dopisů. Prohlédl si nadepsané adresy. Na všech stálo: Jonathanu Cavendishovi. Lišily se jen adresou odesilatele. Paříž, Řím, Berlín, New York. Z toho, co o životě Vincenta LeBeaua věděl, se místa shodovala s místy jeho pobytu. Samozřejmě si musí přesněji ověřit data a faktické údaje.

„Victorie, bude Vám vadit, když si to přečtu? Chápu totiž, že se pro Vás jedná o poněkud osobní věci Vaší rodiny.“

„Jen se podívejte. Také bych ráda věděla, o co jde, i když se toho trochu obávám.“

„Děkuji.“ Otevřel jeden z dopisů a začal číst nahlas:

Jone,

rozumím, že čím víc se svatba blíží, tím víc chceš utéci, ale jednou ses již rozhodl. Nechceš rozhněvat svou rodinu a hlavně otce. Musíš zajistit dědice pro váš rod, musíš se ujmout své povinnosti. To, co bylo v Paříži, nemá s Anglií nic společného. Měl bys na Paříž zapomenout. Pokud ti to pomůže vést řádný život, jak po tobě rodina žádá, zapomeň. Stejně jsme od začátku věděli, že to nemůže dopadnout jinak. Už tehdy jsi věděl, že si musíš vzít Olivii.

Tak to udělej, Jone. Vezmi si ji a žij poklidný život. Já nikdy neměl v úmyslu ti v tom bránit.

Přemýšlím jakými slovy se s tebou rozloučit. Jaká zvolit poslední slova, než dáš někomu sbohem? Je na to vůbec nějaká odpověď? Ne, hádám, že bych nikdy nenašel to správné rozloučení. Snad bude stačit prosté „sbohem“.

Vincent

„Proč by mému dědečkovi psal, ať zapomene? Co se stalo v Paříži?“ Victoria nechápala obsah dopisu. Co měl společného syn z významné obchodnické rodiny a francouzský malíř reklamních plakátů?

„Nevím, co se mezi nimi stalo, ale ten dopis se mi zdá velmi osobní.“ Adrienovi se na čele objevila vráska, která se mu vyrýsovala, jak vždy při přemýšlení krčil obočí. Tvrdil, že nemá tušení, ale popravdě měl jisté podezření. „Ale LeBeau, za předpokladu že jsou to skutečně dopisy od něj, se zde s Vaším prapradědečkem loučí. Ale jsou ty i další dopisy s pozdějšími daty, což znamená, že i přesto byli v kontaktu.“

„Proč by se s ním tedy loučil?“

„To netuším. Možná se potom něco stalo. Mám přečíst další dopis?“ zeptal se nejistě.

„Že váháte,“ souhlasila Victoria a v krvi se jí rozproudilo napjaté očekávání. „Tak honem.“

„Dobře, dobře, jdu na to,“ uklidňoval ji Adrien a rozevřel dopis psaný rok po tom prvním. „Můj Jone.“

„Můj Jone?“ vyhrkla Victoria šokovaně. „Co znamená MŮJ?“

„Kdybyste mě nepřerušila, zjistili bychom to.“

„Pardon, ale když nějaký muž nazve vašeho prapradědečka ´Můj Johne´, tak to je jemně řečeno překvapující.“

„Můj Jone,“ pokračoval Adrien a Victorii nadále ignoroval. „Neměl jsi jezdit. Před rokem jsem se s tebou navždy rozloučil, pokračoval ve svém životě. A ty se náhle objevíš a zpřeházíš můj svět vzhůru nohama. Vím, co si teď myslíš, říkáš si, že jsem tvůj příjezd uvítal víc než srdečně a to je pravda.

Ovšem po tvém odjezdu jsem o tom musel přemýšlet. Co to děláme, Johne? Jsi ženatý. Musíš spravovat rodinný majetek, ne jezdit za svým milencem do Francie.“

„Milencem?!“ vyjekla Victoria.

Adrien po ní jen vrhl přísný učitelský pohled, který používal na studenty, kteří vyrušovali.

„Proto jsem tě před rokem nechal jít. Chtěl jsem si z tebe udělat jen příjemnou vzpomínku. Ale teď už to nejde. Nespokojím se jen se vzpomínkami. Chci tě u sebe, chci tě znovu líbat, dotýkat se tvého těla, promilovat zbytek života.

Nikdy jsem se nemínil k nikomu vázat. Dokud jsem nepotkal jednoho mladého Angličana. Připadám si jako hloupá zamilovaná holka. Sám se divím, co jsem schopen ti napsat.

Co jsi mi to udělal, Johne?

V.“

„Chápu dobře, že můj prapradědeček měl poměr s jakýmsi malířem?“ vydechla Victoria.

„Vincent LeBeau nebyl jakýsi malíř. Byl to jeden z nejvýznamnějších…“

„Na to jsem se neptala,“ zarazila ho.

„Inu, LeBeau byl znám svým, řekněme dobrodružným, milostným životem. V jeho posteli se prý vyskytovali ženy i muži, ke kterým spíše tíhnul a často tyto sexuální motivy znázorňoval na svých obrazech. Nebylo by to tedy nic neobvyklého.“

„No u něj možná ne, ale můj prapradědeček?“

„Nevysvětlovalo by to opovržení zbytkem rodiny?“

„To ano. Ale tohle mě vážně nikdy nenapadlo.“

„Poslyšte, mohl bych si ty věci vzít s sebou? Chci řádně prostudovat ten obraz. Pokud jsou dopisy pravé, a toto je skutečně obraz Vincenta LeBeau, který nezapadá do jeho tvorby, mohl by to být obrovský objev.“

„Dám Vám ty věci pod jednou podmínkou. Chci vědět o všem, na co přijdete. Jedná se tu o mého pradědečka, chci vědět, co se tu dělo.“

„Ano, to se dá považovat za splnitelnou podmínku,“ připustil Adrien.